Tony Buck sólově v Punctu

Australské trio The Necks, s pověstí té nejlepší z kultovních a stylově nezařaditelných kapel, u nás koncertovalo několikrát. Jeho bubeník Tony Buck doprovázel jazzmany Branforda Marsalise a Ernie Wattse a přes dvacet let vede paralelní sólovou kariéru. Navzdory jeho profesi se ale nejedná ani o bubnová sóla či klasické sólové koncerty. V Buckově performanci se prolíná několik rovin. Zčásti je to audiovizuální instalace, tedy tvůrčí disciplina, k jejímž průkopníkům patřil Brian Eno. V časovém sledu, který je napůl určen autorem, napůl náhodou, dochází k interakci mezi hudebníkem, širokou paletou nástrojů i objektů.

Představení má epický ráz, bohatý na dějové zvraty, vizuální proměny i zvukové kontrasty. Je tu i návaznost na stěžejní díla rockové avantgardy, včetně instrumentálních provokací Lou Reeda a Johna Cale z Velvet Underground, i dnes už klasických skladeb Johna Cage. Pokud ale tvorba těchto umělců deklarovala osvobození od konvencí, přístup Tonyho Bucka je odlišný. Jeho hudba je svědectvím o době, kdy konvence už nikoho nelimitují - a podobně jako koncerty jeho mateřské skupiny The Necks jsou jemně strukturovanou a detailně zvládnutou improvizací. Jakoby náhodný sled nápadů vytváří zcela neopakovatelné a magické hudební plochy.

Kytara v posledním půlstoletí naprosto dominuje naší (západní a populární) hudbě. Až se zdá, že se vzhledem k boomu popkultury a technologií její výrazové prostředky vyčerpaly, že všechny možnosti byly vytěženy příliš důkladně a zvuk průkopnického nástroje je v nových a nových iteracích fakticky vykastrován. Cest, kterými se kytara dostává z (převážně) rockového nánosu, je samozřejmě více, britský hráč Jon Collin si však vybral jeden z nejméně prozkoumaných a zároveň nejosobitějších směrů vágně popisovaný jako outsiderství nebo leftfield. Nejbližším styčným bodem může být abstraktní expresionismus v blues Lorena Connorse, paralely se dají nalézt také s pozdějšími nahrávkami otce amerického primitivismu Johna Faheyho i outsiderským guru Jandekem.

Podobně jako u výše zmíněných kapacit je snad největší devízou Collinovy hry naprostá opravdovost. Skřípáním kytary prosvítá ticho, zvuky dostávají prostor se rozvinout a rozeznít v prostoru. Chtělo by se říci, že jde o křehkou, melancholickou hudbu, to však až ve druhém plánu, bezesporu je také syrová a houževnatá. Jon Collin dokáže být zároveň cizí a zcela přirozený, nepovědomé barvy a melodie totiž vycházejí výhradně z onoho k uzoufání známého nástroje.