Tycho, Lisa Gerrard z Dead Can Dance a Jules Maxwell přijedou do Prahy

Dvojice Lisa Gerrard a Jules Maxwell se představí ve Společenském sále Kongresového centra Praha 31. ledna 2025. Tycho se takřka přesně pět let po posledním vystoupení vrací do klubu Roxy. Koncert proběhne 17. března 2025.

Album Burn Lisa Gerrard nahrála spolu s irským skladatelem Julesem Maxwellem. Oba teď přijedou nahrávku představit naživo do Prahy a slibují zvukově masivní a vizuálně dechberoucí zážitek. Každou z kompozic z desky totiž doprovází filmy natočené na míru jednotlivým skladbám. Art rock, neoklasika, duchovní hudba, která nezastírá své irské kořeny – pokud někdo už několik dekád opravdu elegantně překračuje kategorie, je to Lisa Gerrard.

Lisa Gerrard je nejen zakládající členkou australských Dead Can Dance, ale i jednou z nejvšestrannějších a nejuhrančivějších vokalistek posledních dekád. Její kapela byla klíčová pro vzestup labelu 4AD v 80. letech, je i vyhlášenou spolupracovnicí – o tom ostatně svědčí desítky kolaborativních nahrávek s různými jmény od Klause Schulzeho (Tangerine Dream) po ansámbl The Mystery of the Bulgarian Voices. Spolu s Hansem Zimmerem složila soundtrack k filmu Gladiátor, spolupracovala s ním i na hudbě k aktuální filmové adaptaci Duny. Sama je autorkou hudby k filmům Pán velryb anebo Ali, jehož režisér Michael Mann používá hudbu Lisy Gerrard pravidelně.

Jules Maxwell je od roku 2012 klávesistou koncertní inkarnace Dead Can Dance, právě tehdy začala jeho spolupráce s Lisou Gerrard. Jinak je ale všestranným skladatelem – jeho operu The Lost Thing uvedl v premiéře londýnský Royal Opera House. Maxwell celý večer zahájí živým ztvárněním svého ambientního alba Cycles.

Dvě nominace na Grammy za nejlepší elektronické album, novinka Infinite Health a pověst kapely, která dokáže naživo přenést do krásných světů, v nichž zapomeneme na vše zlé. Album Infinite Health, které znovu vyšlo po hlavičkou labelu Ninja Tune (Bonobo, Young Fathers, Helena Hauff), potvrzuje, proč si Tycho oblíbilo tolik fans po celém světě – ale zároveň estetiku projektu Scotta Hansena posouvá o kus dál. V době, kdy tolik kapel uniká do neonového osmdesátkového retra, se Tycho neobrací do minulosti a nesnaží o lacinou nostalgii. Namísto toho věří v dobré zítřky a budují světy, které by byla radost obývat.