Vstupní prohlídka: The Valentines

Veselé písničky o smutných věcech. Ne, to není Vypsaná fixa, ale ze stejného kraje pochází i indiepopová formace The Valentines, která za pár dní vyráží na turné se slovenskou kapelou Papyllon. Debutovala v roce 2017, zahrála si na stejném pódiu jako Biffy Clyro nebo Sum 41 a před pár dny vydala singl Happiest Day Ever. Ten ohlašuje album, které vyjde v příštím roce.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?

Honza: Hodně rodiče a to, že jsem od mala každej den hledal a poslouchal nový desky. S Ondrou jsme začínali v jazzový kapele, což byla supr škola, která nám zároveň ukázala, že chceme dělat jednodušší muziku pro víc lidí a že nás daleko víc baví songwriting, než ukazování muzikantskejch skills. Co se interpretů týče… The Cure, The Smiths, Bowie a stovky dalších.

Ondra: Zprvu nejspíš rodiče, později vliv kamarádu, potom nějaký vlastní zájem a aktivní hledání nové hudby.

Matěj: Nejspíš rodiče a postupem času vliv okolí, kdo co poslouchal, jsem si vytvořil styl, ktery se mi líbí.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?

Honza: Živim se sociálníma sítěma, píšu sbírky básní a dělám trika s různejma nápisama, se kterejma mám i e-shop. Poslední dobou mě ale nejvíc baví mít jednou za čas volnej den a projít se se svojí holkou, s kamarádama nebo sám. Prostě jen chodit a nekoukat do displejů.

Ondra: Chodím normálně do práce. Jako raději bych tam nechodil, ale vyrozuměl jsem, že člověk potřebuje k životu peníze.

Matěj: No jako prací grafikou, ale rád dělám na zahrádce a vyrábím různé věci, místo abych je kupoval, mám rád to zjišťování, jak věci fungujou, to mě vždycky uklidní a odreaguju se od okolí. No a pak taky studováním umění.

Co je nejhoršího na hraní v kapele?

Honza: Parkování v centru Prahy a akce, kde jsou před podiem lavičky. Nejradši bych lavičky před stagí zakázal.

Ondra: Parkování s kapelním autem v centru Prahy a lavičky před pódiem.

Matěj: Nejhorší jsou lavičky před pódiem. To má pak člověk pocit, že jsou i ty lavičky živější než lidi na nich.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?

Honza: Když z lidí pod podiem necejtim odezvu, protože zrovna hrajem někde, kde jsou lavičky pod stagí.

Ondra: Když se začnu dívat při koncertu do lidí a řešit, co si myslí, jestli je to baví atd. To pak vede k aktivnímu přemýšlení, což u činnosti postavené primárně na svalové paměti není ku prospěchu věci. Samozřejmě často to ty lidi zjevně baví, ale někdy, třeba když sedí na lavičce před pódiem, potom člověk úplně neví. Raději tedy hypnotizuju pražce na kytaře.

Matěj: Na koncertě se mi občas stává, že se při hraní zamyslím nad tím, co hraju, a to rozhodí moji pozornost a sem tam se něco pokazí.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?

Honza: Voda, Guinness a matéčko.

Ondra: Voda je dobrá věc.

Matěj: Na tohle nejsem náročněj, ja si vystačím s vodou. A když není, tak mám vždycky svoji.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?

Honza: Hodně za vstupenky pod podium. Tuhle jsme s přítelkyní byli třeba na Morrisseym v Dublinu nebo na Peterovi Gabrielovi v Krakově. Ale samozřejmě i za kytary, basy a vinyly. Což mi připomíná, že bych si mohl koupit novej mikrofon. Místo toho jsem si zatím koupil x novejch outfitů na stage.

Ondra: Za struny, trsátka, kabely, kytary, aparáty, kytarové efekty a spoustu dalších věcí... Leze to do peněz.

Matěj: Jakožto bubeník nejsem takovej blázen jako Honza s Ondrou, který se spontánně rozhodnou, že si koupí kytaru, protože se jim prostě líbí. Bicí nejsou tak skladný jako kytara, takže za paličky a vybavení k bicím.

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?

Honza: Zbytečně zrychlenej. Zbytečně korektní a přelavičkovanej. Ale i přesto naprosto krásnej.

Ondra: Dnešní svět je zcela jistě uspěchaný, přehlcený informacemi a plný prodejců štěstí do nešťastné doby. Hlavně však občas obsahuje pódia, kde nezní klasika ani jazz, a přesto jsou před ním lavičky, takže se tam nedá tancovat… A to je snad úplně to nejhorší!

Matěj: Rozhodně uspěchaný. Málo lidí se dokáže pozastavit a užít si daný okamžik. Každý se za něčím honí a uleví si, až když toho cíle dosáhne. Ale to už je pozdě na to začít žít.