Zvukový most až na věčnost / Kyklos Galaktikos

Hiphopová deska Osa dobra nastavila limity stylu způsobem, na nějž diktující komunita bude těžko reagovat. Skupina lidí kolem skladatele Jana Buriana ml. představuje hip hop, jehož hlavní devízou není metoda, ale smysl.

Bude to i tím, že tohle divadelně-hudební seskupení není žádná hiphopová crew. V době vydání byla Osa dobra překvapením. Kyklos, jež stojí za skvělou experimentální deskou Mataiotechnia, byli spojováni spíše s moderní kompozicí a hledali byste je spíš na Wakushoppu. Jenže tahle skvadra nově poskládala album plné zvukových koláží, ostré rytmiky hlasu a podivuhodné atmosféry. Posluchač je nepřipravený a dá mu několik poslechů, než se zorientuje ve skrumáži. Vyžaduje to čistý přístup poslechu, stejně čistý, jaký používá Kyklos při skládání, bez odkazů a limitů, pouze s možností daného prostoru jedné hudební škatulky. Album nezpochybňuje hranice hiphopového prostoru, snaží se ho nahlížet jinak. Formuje a tvaruje.

Skladby drtí reprosoustavu nekompromisně, s elektrizujícím nadšením a bohatou paletou zvuků. Ostré pazvuky koketují s noisem a deformacemi hlasu, objevují se potutelné hrátky na prahu slyšitelnosti. Rozvíjí se tu hra se střihem a loopy i praskot vinylové desky, zároveň se balancuje na hraně melodických refrénů, z níž jste vždy smeteni ostrou dikcí až na samotné dno rytmiky. Zapomeňte ale na nějaký dunivý beat, naopak, rytmus pramení jakoby sám ze sebe. Pohyb hlavy nebude následovat chvění okenních tabulek, spíš resonanci hlasu.

Osa dobra se asi jen těžko zbaví nálepky kuriozity a recese. A to i přesto, že sice komerční rapovou kulturu ironizuje, není to však její hlavní záměr, takže texty kolaborují od těch filozofujících až k dadaistickým hrám. Nesnaží se tvářit vážně a zároveň nabízejí přesah, jaký by čekal asi málokdo, spletité teorie se nebojí rozvinout na pozadí erotizujících vzdechů.

Písně se ubírají zcela neočekávatelně: track Zapomněl je dada hra s vyšperkovanou koláží zvuků, Karkulka je cítit děsivou touhou a v Genu si můžete promítnout třeba Dawkinse. Ve Firmě je slyšet uhrančivá přítulnost použitého jazyka a I.N.R.I. voní mystikou. Dojde i na vsuvky z Ivana Wernische a co by to bylo za českou alternativu, kdyby nekončila Dunajem.

Osu dobra je potřeba vnímat spíše jako zjevení, které se bude jen těžko opakovat. Pokud při jejím poslechu dokážete odhodit všechny předsudky, zkušenosti i znalosti, odvděčí se vám novým přístupem. Kritikou a zároveň oslavou nás samých. Pokud ovšem nedokážete přistoupit na nová a překvapivá pravidla hry, už se k ní nevrátíte. A bude to vaše škoda.