10+1 = Apnea Ensemble

Apnea Ensemble vznikl pro jediný večer kvůli interpretaci alba Apnea (2015) od samorosta Koonda Holaa. Spolu s hutnou oblohou před-a-po-kapel bude velkolepé znovunavštívení tohoto zapadlého klenotu ke slyšení 15. listopadu ve Studiu Hrdinů v rámci festivalu Alternativa. Koonda Holaa doprovodí dvanáct apoštolů psychedelického country, sekci dechovou a smyčcovou doplní syntezátory a klávesy, elektrická basa a kytary, banjo, bicí a perkuse. V ansámblu potkáte členy projektů, jako jsou Chief Bromden, Divo Institute, Dreare, SilkSkin, Romanovská - Hrubý - Tichý Trio, Further Down, Anabatic Winds či Mole’s Wing Orchestra a Pluk šťastných dechařů. Oblíbené skladby této unikátní personální směsice níže.

BARBORA KABÁTOVÁ

Kill Devil Hills - The Nets

Jako by výběr oblíbeného songu nebyl už tak úkol herkulovský, s mou všudypřítomnou amnézií je to úkol až vyčerpávající. Naštěstí je tady nezapomenutelný rok, kdy jsem díky „brigádě” pro FM poprvé navštívila Colors od Ostrava a strávila mnoho času v jejich stánku s merchem. A tak jsem se i nejvtipnějším způsobem dostala ke své nyní oblíbené kapele. Zároveň jediné, jejíž tričko vlastním. Nejdřív se mi totiž líbilo tričko, pak frontman Brendon a až na závěr jsem zažila jejich koncert. Za ta léta se mnou už strávili nespočet hodin v autě a já se s každým novým poslechem propadla hlouběji do plovoucího barevnýho moře, kde je vše táhlý, významný a nějak zvláštně pomalý. Mám ráda ten pocit, který ve mně písnička vyvolá, když jí nechám. Odněkud zevnitř mě bere do světa plnýho všeobjímajícího prožitku plnosti, kde jsem bezpečně lapená v jejích sítích.

VÍTEK KALHAUS

Kyuss - Catamaran

Dokud mě asi před deseti lety můj blízký kamarád Marek nezasvětil u lahve sektu pod hvězdami do tvorby Dream Theater, progresivní muzice jsem nevěnoval moc pozornosti. Tehdy pro mě hudba byla (a stále je) Black Sabbath, Dire Straits, Pearl Jam. I tvrdší věci, ale prostě takovej Rádio Beat výběr. Tadle zlomová událost mi otevřela dveře do úplně novýho světa, ve kterym se moje uši pohybují dodnes. Yes, Tool, Dream Theater a posledních pár let hlavně Karnivool, od kterých jsem původně chtěl něco vybrat, ale srdíčko zachtělo jinak. Kapela Kyuss fakt hraje na moje emoce. Je to prvopočátek stoneru, ale ještě má v sobě to devadesátkový grungeový emotivní naříkání, které si dnes se stoner rockem moc lidí nespojí, a skladba Catamaran a vůbec celé …And the Circus Leaves Town to hodně vystihuje.

KILIÁN LES KEŠNER

Gride - Žiletky (Psí Vojáci cover)

Dumal jsem, jaký je hlavní kritérium toho, co vybrat jako reprezenta toho, co mě na hudbě baví poslouchat a tvořit, a došel jsem asi k esenci - spojovat zdánlivě nespojitelný. A přestože v se mi v hlavě vnucuje hodit sem nějakou multižánrovou trýzeň, u který jsem odháněn od jukeboxu, nakonec vyhrála tahle roztomilost. Psí vojáky jsem uctíval ještě před tím, než jsem adolescenci začal trávit na punkových koncertech, a když moje oblíbená hardcore/gridcore mlátička Gride na ně udělala cover těsně před rozpadem, kruh se hezky uzavřel. Mám to rád. A postmetalovou labutí píseň Themy 11 à la Ennio Morricone na druhý straně tohohle sedmipalce taky doporučuju.

LUCIE POSKOČILOVÁ

Mi kul aš ztra Tilplášť

Mám za úkol vybrat jednu ze svých oblíbených písní… jen jednu?! Mám tedy zvolit tu vůbec nejoblíbenější? Ale jak vybrat svého vyslance dobrého vkusu, když každá píseň patří k jinému období, náladě nebo člověku? Každá je (nej)oblíbenější jindy… Nakonec jsem se rozhodla spravedlivě: nechť je to ta první! Rozhodla jsem se pro píseň, která mě dokázala, co si pamatuju, jako první v životě úplně pohltit a s níž jsem strávila intenzivní rok života – od jara do zimy, od čtyř do pěti let. Stačilo pronést zaklínadlo: „Lucinko, zazpívej nám!“ a hned znělo: „Mikuláš ztratil plašť…“ Je to česká lidovka vyprávějící komickou epizodu ze života svatého Mikuláše a jeho ženy, kteří se právě nachází v komické situaci, kdy oba něco ztratili a jsou smutní.

LINDA SUCHOMELOVÁ

Zuzana Dumková - Lunapark

Vybrat nejoblíbenější song je pro mě skoro nadlidský úkol, a proto jsem nakonec vybrala skladbu, která mě napadla jako první, a to je Lunapark od mojí kamarádky a nejoblíbenější české ženské autorky Zuzany Dumkové. Skladatelka, textařka, zpěvačka, kytaristka a multiinstrumentalistka působí na naší hudební scéně mnoho let, ale pohybuje se mimo mainstream, proto o ní uslyšíte spíše v jazzových kruzích. Její styl je nepředvídatelnou fúzí jazzu, afrolatiny, folku a až ambientně znějících free ploch. Přeji krásný poslech.

DAVID TICHÝ

Fire! Orchestra - (I Am a) Horizon

Pokud jde o ansámbly čítající víc než deset muzikantů a rozmanitý nástrojový sekce, ihned mě napadá album Arrival norskýho jazzovýho superbandu Fire! Orchestra. Jasně, obsahuje i perfektní okamžiky freejazzový neurvalosti a spontánnosti čili těch věcí, který mě na jazzu přitahujou nejvíc, ale jenom málo momentů v hudbě obecně mě poslední dobou zasahuje tak, jako to jednoduchý vyklidněný harmonický téma tvořící základ albovýho otvíráku (I Am a) Horizon. Na těch fender rhodesech prostě něco je, zvlášť když jsem to testoval v zamrzlých hvozdech, bažinách a plážích v Estonsku na konci zimy. Celý album doporučuju všema deseti.

VOJTA TOMÁŠEK

Dirge - Elysian Magnetic Fields

Dirge je poměrně neznámá kapela z Paříže, která bohužel před nějakým časem ukončila činnost. Pro mě jsou spolu s Isis asi nejupřímnější a nejpoctivější sludge/postmetalová kapela, kterou si pouštím velice často, převážně z vinylů. V tvorbě Dirge je postupně s každým albem cítit větší a větší odklon od industriálu směrem k postmetalu, ale úplně každý album má v sobě obrovskou dávku poctivosti a melancholie, což jsou atributy, které v hudbě často vyhledávám. Dirge objevil bývalý spoluhráč Tomáš Krigler, se kterým jsme na ně kdysi dávno vyrazili až do Karlsruhe, a tady taky započalo naše přátelství s jejich kytaristou Stéphanem, se kterým jsem v kontaktu dodnes. S bývalou kapelou Dreare jsme měli to štěstí supportovat jejich pražský koncert v roce 2014 ve Fatal Klubu. Skladbu Elysian Magnetic Fields mám rád hlavně pro její dynamiku a nekompromisnost, ale vybral jsem ji proto, že asi nejkomplexněji vystihuje zvuk a náladu Dirge.

PETR ZÁBRODSKÝ

Coil - Triple Sun

Tenhle track asi rezonuje nejdéle a stabilně v nějakým mým interním žebříčku. Ať už verze z Ape of Naples nebo z ...And the Ambulance Died in His Arms, otevírají něco, co změnilo moje chápání toho, co může být hudba. To teda platí asi o všem od Coil, k těm mám i zemité vzpomínky na to, že může vyvolávat hrůzu na škole v přírodě, to byla tuším deska A Thousand Lights in a Darkened Room.

ANNA KALHAUS ZAJÍČKOVÁ

James Cole & Idea - Daniel

Beru to od lesa a píšu tenhle track, protože ho teďka obecně poslouchám nejvíc. Je z desky Done, která vyšla tenhle rok a cela je skvostná a zapsala se podle mě rovnou do historie tuzemského rapu. Je autentická a zároveň řemeslně perfektní. James přestal chlastat a hulit a dělá true rap, takže mi brnká na sober notu, a proto je pro mě i tak osobní.

KOONDA HOLAA

ZZ Top - El Diablo

Na světě je spousta blues, které mě nudí a opruzuje, ale je tu pár věcí, který naznačují, že hudba je mystická disciplína.

Sufjan Stevens - Fourth of July

Taky je pro mě těžké najít emocionálně upřímnou hudbu - tahle píseň a její text je malý diamant (na zádech ropuchy soudobé hudby).

guilty pleasure: Ian Dury - Clever Trevor

That groove!!!!!!! Kdybyste hledali, o co jde.