10 + 1 = Bruno Bassi (The Gluts)

„Žádná z vybraných písniček není současná, všechny jsou staré,” říká k výběru své jedenáctky zásadních skladeb bubeník skupiny The Gluts, Bruno Bassi. A to nám samozřejmě nevadí, naopak jsme rádi, kořeny je dobré odkrývat. Stejně jako jsme rádi, že u nás jeho kapela co nevidět vystoupí. Stane se tak 24. října ve smíchovském klubu Underdogsʼ, kde s nimi zahrají i portugalští 10 000 Russos. Italové The Gluts se dříve prezentovali psychedelickým noise rockem, ovšem na ještě horké nahrávce Ungrateful Heart slyšíme ozvěny klasického sedmdesátkového punku i hardcoru osmé dekády. Ne že by na tom záleželo, stačí heslo skupiny: „Play to believe. But play it LOUD.”

Nirvana - Aneurysm

Nejnergičtější píseň Nirvany. Pokaždé, když ji poslouchám, mám pocit, že je to poprvé. Představuje zlom v mém životě: předtím to byla beztvará a nevkusná část života, to mi bylo víceméně patnáct, to druhé období pokračuje, je mi skoro třicet.

Refused - New Noise

Píseň z desky, která nezestárne. Ani písnička, ani deska. Nemůžu se toho nabažit. Za tímhle je celý hudební svět, genialita a vztek v jediné skladbě.

Fugazi - Waiting Room

Kdo řekl, že posthardcorové basové linky nemůžou být groovy? Většina z nás ráda tancuje nebo se aspoň celým tělem houpá při poslechu (živé) hudby a Fugazi tohle umí vybudit (nejen) touhle neuvěřitelnou písničkou.

Franco Battiato - Summer on a Solitary Beach

Úvodní skladba jednoho z nejlepších alb nejlepšího italského skladatele. Když před pár měsíci zemřel, hudebníci na všech úrovních, ať už profesionální nebo ne, mladí i staří, všechny to zasáhlo. Pro všechny byl jako otec. Na všech večírcích, na kterých jsem letos byl, zazněla aspoň jedna jeho písnička a zpívala se sborově.

CCCP - Punk Islam

Italský postpunk může být velmi drsný, ale taky intelektuální. S arabským nádechem, jako káva. Lindo Ferretti je záhadná postava, jejíž osobní a umělecký život se prolínají a procházejí prudkými změnami. Když jsem ho před několika lety potkal, nemohl jsem říct nic jiného než „díky”.

Il Teatro Degli Orrori - A sangue freddo

Písnička, která mi hrála v hlavě jedno celé léto, když mi bylo šestnáct. Na desce jsem ji potom už tolik nedocenil, ale stejně ji považuju za jeden z mých hudebních pilířů.

Verdena - Il Gulliver

Jeden z nejnáročnějších bubenických partů, který jsem se pokoušel naučit. Luca Ferrari je asi nejtalentovanější italský rockový bubeník a tady je v rámci dokonalé sestavy. Není co dodat. Jedině že je to dokonalé. To už jsem říkal?

Diät - Toonie

Všechny dnešní postpunkové kapely by si měly pamatovat tuhle skupinu a tohle album. Jeho název – Positive Energy – je naprosto vystihující, forma odpovídá obsahu. Povinnost pro všechny, kdo milujou postpunk.

The Sound - Heyday

Platí všechno to, co jsem řekl o odstavec výše.

Peter Kernel - We’re Not Gonna Be the Same Again

Dokážete zahrát ten kytarový riff, co je na konci? Vždycky mě z něj mrazí. O švýcarském nezávislém rocku toho moc nevím, vlastně jsem si před nima neuměl představit, že by taková hudba mohla pocházet z Alp. Nejde jen o hudební spřízněnost, ale ještě o něco hlubšího, něco jako podobná láska? Myslím, že je to slyšet.

Guilty pleasure: Yellowcard - Ocean Avenue

Znovuobjevené guilty pleasure. Zpívám si ji sám nebo s přáteli cestou do zkušebny.