A přece je každá z těch desek jiná – King Crimson

Poprvé v historii Frippova ansámblu vzniklo album natočené v téměř stejné sestavě, jako to předchozí. Kazí to pouze perkusista Jamie Muir, který se mezitím uchýlil do ústraní buddhistického kláštera. Návaznost na Larks' Tongues in Aspic je znát a nabyté zkušenosti ze společného hraní rovněž, přesto je kapela zase trochu jinde. Značný vliv na vyznění alba má skutečnost, že velká část materiálu byla nahrávána živě s dodatečně vystříhanými projevy publika. Zejména skladby We'll Let You Know, The Mincer a titulní Starless and Bible Black akcentují v projevu King Crimson improvizační složku a avantgardní směřování.

Kontrastní oproti minulé desce je už úvod. Místo pozvolného rozjezdu se The Great Deceiver ihned roztáčí v energickém víru. Vévodí mu propracované, a přece razantní rytmické vzorce obalené nezaměnitelnými Frippovými akordy, v nichž se snoubí atmosféričnost i agresivita. Následující Lament začíná baladicky, brzy ale opět přeladí do nervního nářezu, přičemž John Wetton se jako vokalista pohybuje bravurně v obou polohách. Jeho baskytara pak hraje vůdčí roli v instrumentální a asi nejsnáze postradatelné We'll Let You Know, zatímco Fripp její počínání spíš komentuje.

Melodicky nejlépe vyzbrojená je bezpochyby rembrandtovská reflexe The Night Watch, pro mě ústřední kompozice nahrávky. Další instrumentálka s názvem Trio se pohybuje v mnohem intimnějších rovinách a klíčovou roli v něm hrají housle Davida Crosse, proplétající se mezi dalšími nástroji. The Mincer je o poznání temnější a určující jsou pro ní strašidelné kytarové pařáty Roberta Frippa. Ještě znepokojivějším dojmem působí dva rozsáhlé opusy vyplňující druhou stranu alba, Starless and Bible Black a Fracture, opět do značné míry výsledky intuitivní souhry čtveřice, v nichž exceluje především, ale zdaleka ne pouze, Bill Bruford za bicími.

Právě důraz na improvizační schopnosti stávajícího line-upu je dokladem toho, že Robert Fripp tentokrát se svými spoluhráči navázal silnější pouta, než tomu bylo v proměnlivých sestavách z počátku 70. let. Chemie mezi muzikanty se zdá být trvalejšího rázu a rezervoár jejich tvůrčích možností se tak snadno nevyčerpává. Všechna tři alba s Brufordem a Wettonem vykazují jasnou kontinuitu. Podařilo se na nich zásadním způsobem občerstvit stylistiku kapely a vynalézt jedinečný dynamický výraz, který je součástí podstaty King Crimson dodnes. A přece je každá z těch desek jiná a jinak překvapující. Starless and Bible Black sází na pestrost a improvizaci, a znovu jí to vychází.