Angelo Badalamenti vs David Lynch: muzika k pláči

Kolik partnerství mezi režiséry a hudebními skladateli lze v historii kinematografie označit za kongeniální? Tak schválně – Hitchcock a Herrmann, Truffaut a Delerue, Spielberg a Williams. Nestává se, bohužel, příliš často, aby filmová hudba přešla z pouhé nádeničiny na vyšší úroveň a díky péči skladatele a vstřícnosti režiséra a producentů se z řemeslného artefaktu stala uměleckým. Ty nejlepší soundtracky Angela Badalamentiho dokážou vystoupit z plátna a žít svůj vlastní život nezávisle na scénách, k jejichž podkresu byly stvořeny.

Brooklynský rodák s italskou krví Angelo Badalamenti má mezi skladateli filmové hudby, jejichž tvorba mě zajímá, významné postavení. Právě on mě prostřednictvím svých soundtracků upozornil na skutečnost, že existuje něco jako filmová hudba a že má velkou moc při působení na diváka. Jinými slovy, cédéčka s hudbou k seriálu a filmu Twin Peaks byla pro mě vstupenkou do světa, který mi uhranul. Bez Badalamentiho bych nepoznal Williamse, Hornera, Zimmera...

Historka o setkání Badalamentiho s Davidem Lynchem je tak prošoupaná, že z ní po letech trčí nitě, takže jen stručně: Lynch natáčel Modrý samet. Badalamenti se kamarádil s producenty Modrého sametu. Producenti potřebovali, aby hereckou hvězdu Isabellu Rosselliniovou někdo naučil zpívat. Lynch byl z výsledku nadšený a nabídl Badalamentimu složit pro Modrý samet scénickou hudbu. Konec pohádky a jak by řekli v Casablance, začátek jednoho krásného přátelství. Bylo to poprvé a také naposledy, kdy Badalamenti skládal pro Lynche na základě temp tracku, kterým se stala Šostakovičova Symfonie č.15. Mnohem více je z nahrávky cítit vliv Bernarda Herrmanna, ozvěny Psycha a Vertiga. Z Badalamentiho soundtracků pro Lynche je ten k Modrému sametu nejkonvenčnější, hudba je často popisná do takové míry, že jde v podstatě o mickeymousing. Tehdy ještě režisér se skladatelem nevěděli, co mají po tom druhém chtít a očekávat, a je proto neuvěřitelné, jak se jejich komunikace během pouhých pár let vyvinula.

Soundtrack k seriálu Twin Peaks se stal pojmem stejně jako seriál samotný a všechny následující Badalamentiho kompozice jsou tak nahlíženy jeho prismatem. Ne že by snad šlo o něco revolučního. To, že je v jazzové muzice cosi dráždivého a zneklidňujícího, věděli už jiní formáti – vzpomeňme na Výtah na popraviště Milese Davise, Goldsmithovu Čínskou čtvrt nebo Anatomii vraždy, jak ji hudebně popsal Duke Ellington. Možná je to nepředvídatelností žánru – posluchač neví, kam ho skladba za pár vteřin zavede a jak vlastně skončí. Existuje mnoho podob jazzu a Badalamenti si vybral tu nejlíbivější, takovou, které Laco Déczi s neskrývaným odporem říká „smooth shit“. Jenže co dělat, k Lynchovým obrazům sedne jako zadek na hrnec. Filmová hudba, to nemusí být jen velký orchestr a fidlání, emoce dokáže vykouzlit i sólový klavír, elektrická kytara nebo saxofon. Jen mít čich na melodie. Hlavní témata seriálu jsou písničky beze slov. Dá se bezpečně rozeznat, kde končí pomyslná sloka a začíná refrén. Krásná melodie přijde zdánlivě odnikud, ale její nástup je pečlivě připravený. Soundtrack oslovil hudebníky napříč žánry, od Mobyho (jeho skladba Go využila tématu Laury Palmerové) až po Anthrax, kteří přizvali Badalamentiho k nahrání balady Black Lodge – Černý vigvam.

Doprovod k filmové verzi Twin Peaks už takovou událostí nebyl, přitom vinařskou terminologií řečeno, hutné portské tu stojí proti Svatomartinskému. Už žádné repetice dvou tří motivů do umrtvení. Naopak – co skladba, to nová melodie, a když už skladatel nemůže, zaskočí za něj sám Lynch a dá na odiv svou slabost pro rock’n’roll a blues rock. Badalamenti tu složil poklonu Milesi Davisovi, smutná trubka v ústředním tématu zní jako z Round Midnight. Nejlepší soundtrack všech dob podle hudebního časopisu New Musical Express.

Tak, jako se mezi Lynchovými filmy vymyká Příběh Alvina Straighta, má nálepku Jiný i Badalamentiho soundtrack k němu. Škarohlíd by řekl, že nejvíce oblíbenců si našel mezi předplatiteli Folk & Country, Badalamenti nicméně dokázal, že zvládne i něco jiného než jazzík z půlnočního baru.

Význam, jaký má Badalamentiho hudba v Lynchových filmech, si uvědomíme v okamžiku, kdy ji postrádáme – buď není přítomna vůbec (Inland Empire), nebo musí o své místo bojovat s použitými písněmi (Zběsilost v srdci, Lost Highway). Ve druhém případě dostává posluchač pouhé skici namísto hotových obrazů, dozvuky již slyšeného. Co naznačila Ztracená dálnice, stvrdila jízda po Mulhollandu. Badalamentiho kompozice už neplní jen roli hudebního podkresu, ale čím dál více zasahují do oblasti zvukových efektů.

Lynch má hned v několika filmech (a také v seriálu Twin Peaks) scénu, v níž se postava rozpláče při poslechu hudby. Když Laura Palmerová sedí v baru plném buranů a vidláků a slzí, zasažena čistým půvabem písně Questions in a World of Blue, není v tom žádná ironie ani podvratný úmysl. Badalamentiho hudba, to je „melancholie a nekonečný smutek“ s neustále střeženou hladinou cukru. Krása, která bolí.