Když byl trip-hop ještě mladý: Archive

Archive jsou pozoruhodná parta. Doma v Británii zůstávají i po šestnácti letech prakticky neznámým jménem, zatímco na kontinentální scéně jsou na roztrhání. Možná je to způsobem, jakým procházejí mezi žánry a míchají trip-hop s post-rockem, elektronikou a orchestrálními prvky, možná jen dostatečně vybočují z trendu, aby ukázali, že si budou dělat, co chtějí, za každou cenu. V létě tenhle londýnský kolektiv vydal už svou devátou řadovku With Us Until You Die, se kterou vyjel na rozsáhlé evropské turné, a 2. prosince se zastaví i v pražské Lucerně. Ale pojďme se podívat hlouběji do archivu.

Darius Keeler a Danny Griffiths, dnes už veteráni ostrovní elektronické scény, za sebou v polovině devadesátých let pálí mosty v podobě breakbeatového počinu Genaside II a jeho popel sypou do bristolského triphopového proudu. Už první deska Londinium dokazuje, že srovnání s temnější atmosférou Massive Attack je na místě. Keeler s Griffithem se ale nehodlají nechat žánrově označkovat, a přizvou ke spolupráci rappera Rosko Johna a íránskou zpěvačku a archeoložku Royu Arab. Breakbeatový a hardcorový odkaz je ještě jasně znatelný, ale už se pomalu vynořují barokní a klasické kompoziční postupy, které definují podobu Archive až do dneška. V zájmu zachování dynamiky věcí se však ihned po natočení alba Rosko vrací zpět k hip-hopu, Roya k archeologii a Archive čím dál víc sympatizují s prog-rockem. Následující alba Take My Head a You All Look the Same to Me už zůstávají ve stínu debutu. Na další čtyři roky se ke kolektivu přidává Craig Walker a fanoušci musejí skousnout rezignaci na ženské vokály i triphopovou nálepku, které se Archive chtějí za každou cenu zbavit.

Čas se nezpomaluje, to jenom rychlost, jak říká text k Kings of Speed, a přichází doba dalších změn v přístupu i personálu. Album Lights uvádí slova „Step by step, you're gonna make yourself feel better“ a předjímají náladu dalších let. Archive se vrací ke kořenům, k té podivné tenzi, kterou sdílí s Massive Attack a Portishead, a natáčí Controlling Crowds. Daleko dramatičtější tón, temnější kooperace klavíru a syntezátorů a návrat Rosko Johna do sebe zapadnou jako rukávy svěrací kazajky. Odvážné výkřiky „The world is my playground too and I refuse to follow“ z úvodní skladby rezonují celým albem a boj se systémem se tak nějak stává zápasem se sebou samým. Kam až může sebereflexe dojít, ukazuje i videoklip k Bullets, největší hitovce desky a pro mě snad i celé diskografie.

Aktuální With Us Until You’re Dead krouží čím dál blíž kolem středního proudu, ale i psychedelie, orchestrálních kompozicí a vlastně všeho, co kdy v historii kapely fungovalo. Začátky jsou konfrontovány se současností v symfonické souhře úctyhodných dvanácti kolaborantů. Od Controlling Crowds se With Us… liší nejen znásobením členů, ale i tematicky; těžko byste na albu hledali něco, co není lovesong. Konspirační teorie dokonce tvrdí, že většinu textů k albu napsala Celine Dion, ale verše typu „I’m mentally fucked“ nás vyvedou z omylu. S Archive musíme nakládat opatrně, nelze zobecňovat ani dělat unáhlené závěry. Je třeba věc přezkoumat osobně, ať už v Lucerně nebo jinde, kde začíná introvertní zima, a zavzpomínat na doby, kdy byl trip-hop ještě mladý. Remember how you died in me, so violently, quietly.