Terrazas nabízí jakousi unikátní geografii a ukazuje, že hudba zní na planetě Zemi z dosti nečekaných míst a dostala se tam za mnohdy prapodivných okolností.
Hudba je prý univerzálním jazykem. Lidstvo ji poslalo do vesmíru, ve filmu Blízká setkání třetího druhu posloužila coby prostředek komunikace a jak ukazuje Víctor Terrazas ve své knize Atlas vzdálených zvuků, je něčím, co k homo sapiens hluboce a neodmyslitelně patří. Terrazas totiž nabízí jakousi unikátní geografii a ukazuje, že hudba zní na planetě Zemi z dosti nečekaných míst a dostala se tam za mnohdy prapodivných okolností.
Atlas vzdálených zvuků není ani muzikologickou, ani sociologickou, ani historickou studií. Přesto jsou v ní všechny tyto obory propsány. Terrazas je nadšeným vypravěčem, který s velkým gustem objevuje, a tohle nadšenectví přenáší i na čtenáře. Každá z pětadvaceti kapitol je navázaná na konkrétní, často dosti odlehlé místo na Zemi a jeho spojitost s hudbou. Někdy jsou to příběhy o tom, jak zachránila arktickým polárníkům příčetnost, jinde hovoří o punku z Jakutska, historii pouštního blues nebo o tom, jak hudba umožnila vybudovat národní identitu. Metodologie je rozkročená a u některých kapitol je cítit, že autor nenašel nosný příběh a raději se soustředí na evokaci krajiny a spíše historické než hudební aspekty dané lokality. V zásadě to ale nevadí.
Každé z míst navíc dostalo graficky oddělenou dvojstranu, kde autor přidává další příběh, tu osobnosti, onde nástroje či fakta, třeba o studiu George Martina na ostrově Montserrat nebo o první nahrávce, kde se potkali členové kapely ABBA (bylo to mimochodem na Kypru). Formu atlasu podporují použité celostránkové a přehledné mapky, přesné souřadnice, cestu k hudbě usnadňují QR kódy vedoucí na Spotify playlist ke každé kapitole. Ty jsou bohužel poměrně krátké, často o jednotkách skladeb, nicméně účel plní a zaháčkovaný čtenář-posluchač se rád vydá na svou vlastní cestu.
V tomto ohledu může mít publikace, jejíž jednotlivé kapitoly představují svižné, ale informačně nasycené jednohubky, skutečně oči a uši otevírající charakter. To, že mě knížka nebo článek navede, abych si interpreta pustil, je celkem běžné a vlastně žádané. Ale abych chtěl sbalit kufr a vyrazit, to se běžně nestává. Každopádně, na Faerské ostrovy se chystám už dlouho, a jestli se alespoň jednou nevypravím na bluesový festival Dark Season Blues na Špicberky, budu toho litovat.
Nekompromisní sbírka Love, Diskito potvrzuje celkový posun v tvorbě a projevu, který určitou část fanoušků možná stále překvapuje, zároveň platí, že by nahrávce prospěla větší zvuková nápaditost a lepší uchopitelnost skladeb.
Fakemink dokáže rapovat na jakýkoli beat, adaptovat se na různé styly, ať už je to witch house, grime nebo hyperpop. Vše si při tom produkuje sám, a to mu dovoluje umně přepínat mezi chvástáním a zranitelností, někdy i v rámci jedné skladby.
Zřetelná je potřeba reflektovat rozpory mezi vlastní představou o správné životní cestě a tlakem hektické, rychlým dopaminem posedlé doby.
Kohout je hodně o odhalování slabých stránek a taky prostupování literárních zápletek a skutečného života – tohle téma seriál nenadužívá, nepouští se do intertextuálního chytračení.
Kniha je prezentována jako dílo zabývající se vaginismem, tedy problémy při pohlavním styku, který se stává natolik bolestivým, až prakticky nemožným. Je to ústřední téma, ale také odrazový můstek pro rozvinutí příběhu o hledání vlastních potřeb.
Serebrennikovův film si primárně všímá Mengeleho poválečného života, na (s)páchaná zvěrstva odkazují „jen“ mrazivé flashbacky.