Bára Maštrlová: Mluvím řečí patriarchátu tak, aby mi rozuměl

Keď som v roku 2017 hľadala kurz kreslenia ako darček pre priateľa, medzi nepreberným množstvom masoviek bez kvalifikovaného vedenia som natrafila na perlu v podobe výuky od akademickej sochárky Báry Maštrlovej. Úprimne ma vtedy trochu znepokojilo, že väčšina jej diel sú sochy s veľmi explicitnou sexuálnou tematikou, no spätne som rada, že som sa nenechala svojim puritánstvom odradiť, jej umenie ma naopak donútilo svoje konzervatívne postoje prehodnotiť.

Bára Maštrlová patrí k výrazným osobnostiam súčasnej českej umeleckej scény, jej tvorba je úzko spätá s telom, introspekciou a skúmaním vlastných hraníc. Študovala na UMPRUM v ateliéri Kurta Gebauera, objavila sa v talkshow Jana Krause aj na TEDx Women a pôsobila ako riaditeľka galérie v Tančícím dome. Po niekoľkoročnej pauze sa vracia s novou výstavou. Rozprávali sme sa v jej ateliéri v Starom Kolíne – pri káve a za spoločnosti francúzskej buldočky Tracey – o návrate k tvorbe, tele, identite a vnútornom kritikovi.

Minulý týždeň sme sa stretli na vernisáži vašej výstavy v Galérii Graciano v Brne. Predchádzajúcu ste mali naposledy v roku 2019, čo sa dialo počas niekoľkoročnej pauzy?

Pauza souvisela s tím, že když jsem v roce 2012 začala vést kurzy kresby, rychle jsem narazila na absenci kvalitní metodiky. Uměleckým vzděláním sice projdete, ale chybí systematické vedení. Po prvních letech, kdy jsem učila intuitivně, jsem se rozhodla vytvořit vlastní materiály. Naivně jsem si myslela, že to zabere dva roky, nakonec to bylo devět let.

Vedle výuky a práce na metodice jsem se snažila tvořit, ale bylo nadmíru náročné sedět na třech židlích, kdy každá vyžadovala moji plnou kapacitu. Tvorba ustoupila do pozadí, abych dokončila, co jsem v rámci zpracovávání metodiky začala. Přerušit tvorbu bylo bolestivé, ale brala jsem to jako cvičení seberegulace – naučit se řídit vlastní energii a nebýt jí úplně smýkaná v touze po nepřetržité tvorbě. Výsledkem je sice mezera v portfoliu, ale taky hlubší porozumění řemeslu a propracované postupy pro studenty.

Aký bol pocit po takom dlhom čase znovu vystavovať a ísť s kožou na trh?

Návrat k tvorbě byl nádherný, jako znovu potkat sama sebe a dát si prostor ke hře. Vrátila jsem se i k malbě, kterou jsem dřív veřejně tolik neukazovala. Na malbě je skvělé, že je oproti soše svižná, a jak jsem měla po letech tvůrčího sebeodříkání hrozně moc energie, tak to muselo jít ven. Tak začala série Eye Eye Eye!, u které jsem se strašně bavila.

Méně příjemné bylo vrátit se po letech „na trh“. Vracíte se do prostředí s přerušenými vazbami a do systému, který se mezitím notně proměnil. Člověk si klade otázku, jestli to celé dává smysl. Výsledkem mojí snahy adaptovat se na změněné podmínky bylo to, že jsem koncem roku spustila nový web, kde jsem se vymezila proti starému fungování trhu: zveřejnila jsem ceny, srozumitelné podmínky, poptávkové formuláře. Iritovala mě tajnosnubnost, která dělá současné umění nedostupným, zatímco v jiných segmentech je online prezentace i prodej běžný. Galerie prostě nejsou jediná cesta, nejsou zbytečné, ale jejich role se zásadně mění. Jak si to celé sedne, ukáže čas.

Zobrazit
18 fotografií

REČ PATRIARCHÁTU

Výstava Eye Eye Eye! pôsobí veľmi intímne a telesne. Aké témy v nej otvárate?

Celá výstava je o odhalování skrytých souvislostí a vnitřních stavů. Tělo obecně je pro mě celoživotní téma, zdroj vnitřního konfliktu a zároveň motiv ke zkoumání.

Pracovně tomuto konceptu říkám “physical state of mind”,– jde o fyzický prožitek aktuálního stavu mysli či těla. Prostě vizuální záznam toho, kde a jakým způsobem se v těle stav “odehrává”. To nejprve dostanu ven ve formě psychohygienické kresby, a pokud mě nějaký motiv zaujme, tak s ním pracuju dál. Tento postup kultivuju dlouhodobě, ale nikdy jsem ho takto nesdílela skrze moji “oficiální” tvorbu.

Výstava se z těchto rozvinutých motivů skládá a název Eye Eye Eye! odkazuje jednak k onomu oku=zraku a k vynášení skrytých obsahů ven, do vědomí. Jednak je i zvukovou přesmyčkou, zvoláním „Ajajaj!“, což si představuju, že bude zvuk, který z diváka vyhrkne, když některá díla uvidí.

Třeba obraz Eyenus je jedním z takových děl, potkává se v něm lidská duhovka s konečníkem. Bavilo mě to spojení zdánlivě nespojitelného – oka jako něčeho krásného, čemu důvěřujeme a na co nás baví vrstvit spoustu významů o tom, jak je oko okénkem do duše, a lidského konečníku, který je obecně vnímán jako odpudivý a něco, na co se nechceme dívat. Když se tyto dva póly spojí, vzniká silná symbolika dvou konců jedné bytosti. Jsou to dva extrémy, mezi nimiž je uzavřen celý obsah lidské existence.

Na mňa najsilnejšie zapôsobil obraz Fuck you, you, you, you and you, too! O čom je?

Je to můj současný autoportrét a naprosto zlomový obraz, kterým jsem sérii začínala. Je v něm hodně transformačního vzteku, toho typu, který člověka dovede k osvobození se a vymezení hranic. No a ten vztyčený penis vnímám jako fakáč ukázaný patriarchátu – mluvím jeho řečí tak, aby mi patriarchát rozuměl. Zároveň je ta figura lehce hermafroditní, protože chci, aby byla univerzální.

Tento obraz byl iniciační moment v práci s deformovanou figurou. Do té doby jsem pracovala hodně realisticky, někdy i směrem k divákovi záměrně manipulativně tak, aby realistická forma obalila těžká témata jistou mírou vizuální přitažlivosti. Tady jsem si dovolila realismu se vědomě vzdát a dát přednost symbolice. Bylo to extrémně osvobozující.

Napriek hermafroditnému autoportrétu som z výstavy cítila silnú ženskú energiu. Ako dnes vnímate svoju identitu?

Dnes je pro mě ženství především o tom být sama se sebou v přijetí. Je to mým cílem, ke kterému se propracovávám. Udělala jsem kus práce v tom, abych se netrestala za to, jaká jsem mentálně i vizuálně. Současně je to v nastavení společnosti stále neuzavřený souboj se stereotypy. Navíc s každou životní fází se otevírá nové téma k sebepřijetí.

Zobrazit
18 fotografií

VNÚTORNÝ KRITIK S MAGISTERSKÝM TITULOM

Usudzujem, že máte hlasného vnútorného kritika. Ako s ním pracujete?

Říkám s nadsázkou, že můj vnitřní kritik má magisterský titul, což je samozřejmě narážka na to, že studium na UMPRUM mi zásadně pomohlo ho kultivovat. Vnitřní kritik vzniká brzy: přes rodiče, školu, vrstevníky i společenskou zpětnou vazbu.

V dětství a dospívání dokáže vnitřní kritik člověka zásadně zablokovat. Stačí jedna autorita, která vám řekne, že to, co děláte, je špatně a mnozí už si netroufnou tvořit. Já jsem si v pubertě našla strategii, kdy jsem si věci dělala stranou a ukazovala je jen vybraným lidem. Zlom přišel po přijetí do Prahy. To mi dalo první dávku sebevědomí, která ale byla velmi rychle konfrontována s realitou. Gebauerův ateliér pro mě byl zásadní: dlouhé debaty o tom, proč věci fungují či ne, učení se argumentaci a obhajobě postojů.

S vnitřním kritikem je to jako s uranem – během školy ho postupně obohacujete všemi těmi debatami, teoriemi, názory a konflikty. A pak se tahle energie začne v průběhu let uvolňovat. Z toho kritika můžete dlouho těžit. Pořád máte z čeho brát, s kým v sobě vést dialog. Postupem času se totiž kolegové a spolužáci rozprchnou, mají děti, někdo to vzdá, někdo se na to vykašle. A příležitostí k opravdu strukturované, hluboké debatě o tvorbě je čím dál míň. O to důležitější je naučit se s tím kritikem pracovat – ne jako s nepřítelem, ale jako s něčím, co vás provází celý život. Je to náročné, ale zároveň je to jeden z největších darů, které si ze školy odnášíte.

Ako sa vzťah k vnútornému kritikovi zmenil po škole?

Škola funguje jako inkubátor. Je to bezpečné prostředí, kde se dá hodiny mluvit i o zdánlivém nesmyslu. Jakmile ze školy ale člověk vyjde, přijde trh a realita. Najednou se objeví tlak na to, co by se mělo dělat, aby to bylo „správné“, prodejné nebo přijatelné. Velkým prozřením pro mě po škole bylo uvědomění, že jediný člověk, kterému na mém umění skutečně záleží, jsem já sama. A že jsem to také já, kdo do něj dává peníze, čas a energii. To byl můj první zásadní „fuck you“ moment. Řekla jsem si, že si budu dělat věci tak, jak mi dávají smysl, a ne podle očekávání trhu nebo okolí.

Dnes už vím, že kritik nemá být u zrodu díla. Na začátku je to hra a hledání. Kritik přichází až později, když je co hodnotit. Snažím se, aby mi pomáhal třídit a rozhodovat, ale aby mě nezastavil hned v prvním kroku.

Zobrazit
18 fotografií

HUDBA AKO TELESNÝ ZÁŽITOK

Akú rolu pre vás zohráva hudba?

Hudba je pro mě naprosto základní. Jde mi přímo do těla, reaguju na ni fyzicky – dokáže mi okamžitě změnit náladu, vybít energii, regulovat emoce. Klidně si dokážu sama se sebou zatančit dvě hodiny v kuse. Hudba pro mě není kulisa, je to tělesný zážitek. Vím, co si pustit, když se potřebuju uklidnit, a co naopak, když potřebuju energii.

Prejavuje sa to priamo vo vašich obrazoch?

Spíš nepřímo. Hudba pro mě není něco, co by určovalo konkrétní motiv nebo obsah obrazu, pomáhá mi napojit se na tělo, dostat se do stavu, kde potřebuju být pro ten daný moment.

Je samozřejmě rozdíl mezi fází hledání motivu díla a fází, kdy dílo opravdu „odmakávám“. Když hledám motiv, může být hudba funkční branou k obsahu, ale když pracuju fyzicky, používám hudbu jako stimulant, aby mi bylo dobře, abych zvládla únavu a udržela koncentraci. Ale zároveň to potřebuju i střídat s tichem, to je pro mě nezanedbatelná ingredience.

Máte konkrétnych interpretov alebo kapely, ku ktorým sa vraciate?

Ano, hodně. V pubertě pro mě byli extrémně formativní Psí vojáci. Jak hudebně, tak především textově. Jejich texty byly obrazotvorné, poetické, pracovaly s humorem a jazykem. Slova jsou pro mě obecně silný zdroj – hra s jazykem, novotvary, slovní spojení, která ve vás najednou vyvolají obraz. Každopádně výčet interpretů, k nimž se vracím, by byl dlouhý a nevešel by se sem. Tak možná jen můžu vyjmenovat top 5 formací, které jsem poslední rok během práce na výstavě poslouchala nejvíc.

Nejzásadnější byla Rhye, její hudba mě dovedla do velmi specifických stavů. Je jemná, ale není kýčovitá. Je libá, ale ne líbivá. Pracuje skvěle s emocemi, s rytmem, s elektronikou i s tichem. V jednu chvíli jsem ji musela přestat poslouchat, protože jsem ji měla tak naposlouchanou, že jsem ji už přestávala slyšet – podobně jako když se příliš dlouho díváte na obraz nebo čicháte k příliš mnoha vůním. Další alba, která mi loňské dny zpestřovala: Parcels – Loved, Aerosmith – Pump, Monkey Business – Když múzy mlčí a poslední měsíce si naposlouchávám Black Nail Cabaret.

Čo vás čaká ďalej?

Teď se potřebuju hlavně zkonsolidovat, zazdrojovat a odpočinout si. Pak chci dokončit sérii Eye Eye Eye!, kde mám ještě pár nerealizovaných děl. Mám promyšlenou práci na několik let dopředu a vím, že přijdou i nápady, které zatím neexistují. Čas sám vyselektuje, co nakonec vytvořím a co ne, teď se ale chci pragmaticky soustředit na uzavírání starších cyklů.

Momentálně žádnou další výstavu domluvenou nemám a beru to jako přirozenou fázi dokončování a usebrání.