Bílý dům, bílý prezident (Olympus Has Fallen)

Tohle jsme chtěli od McClanea! Pád Bílého domu do puntíku naplňuje žánrovou škatulku, kterou před pětadvaceti lety oživila Smrtonosná past. Jen ukecaného Willise vystřídal o poznání nasranější Butler, mrakodrap Bílý dům a manželku... ehm prezident. Zápletka se zlými Korejci je úsměvná zvlášť v tomto „napjatém“ období, kdy Kim Čong-un nešetří silnými slovy (ano, silnými, zprávy je jen nepřekládají) a každý den přihazuje novou neoriginální výhrůžku. Stručně řečeno, důvod napadení (ve filmu) je opravdu smělý a to, čeho hlavní padouch v průběhu děje dosáhne, překračuje Kimovy nejvlhčí sny.

Oprosťme se teď od faktu, že jde o xenofobní sračku plnou patosu a přehnaného hrdinství a podívejme se na index zábavnosti, který je značný (zakotvil bych na 7/10). Akční stránka je parádní, přičemž sekvence napadení („Armádě trvá 15 minut dostat se k Bílému domu, my ho dobyli za třináct. Cha cha cha...“) je opravdu hutná, plná střelby a umírání nevinných, náhodných kolemjdoucích. Celý útok skvělé odsýpá a odnese to i slavný washingtonský pyj, nemluvě o zdemolování poloviny domu a mnoha hektarech pěstěného zeleného trávníku. Rozstřílená americká zástava je shozena dolů do krvavého prachu z rozstřílených těl a hrdost Yankeeyů tu dostává na frak za znění patřičně patriotické, ale jímavé hudby.

Na kterou dostal zakázku Trevor Morris. Méně známý kanadský skladatel se v povědomí udržuje především díky své televizní a seriálové tvorbě (Tudorovci, Pilíře Země). Jeho přístup pro Pád Bílého domu osciluje mezi Jerrym Goldsmithem, Bryanem Tylerem a Hansem Zimmerem. Vznešené hlavní téma zazní už v úvodní Land of the Free. Jde o klasickou hymnu pro rohy podpořenou smyčcovými nástroji a říká vám, že prezident je správný chlap a je třeba obětovat pro jeho záchranu stovky agentů. Téma můžeme slyšet ještě v kusech Full Package/Snowy Car Talk, Saving Spark Plug a finální suitě Day Break/We Will Rise/End Credits.

Patriotickou kostru jsme si představili, teď se budeme věnovat akčnímu masu. Klasické komponování se mísí a ohýbá pod elektronickými vlnami a místy až pulzuje. Dokonalým příkladem je dvojice akčních skladeb White House: Air Attack a White House: Ground Attack, přičemž druhá jmenovaná v sobě nese konstantní náboj nejistoty a nebezpečí a symbolizuje postup korejských vojáků. Dominantu Ground Attack tvoří perkuse a dechové nástroje, které jsou jemně dobarveny elektronikou. Jednoznačný vrchol alba.

Smutná skladba Olympus Has Fallen ve filmu podbarvuje pád rozsekané vlajky. Chvíli, kdy měla většina Američanů pořádný knedlík v krku a slzy na krajíčku. Naštěstí Banning Steps into Action začne postupně mordovat záporáky za zvuku nenápadné, ale stále hrdinské hudby. V Triage se dočkáme drobného osvěžení ve formě bluesové elektrické kytary. Za zmínku ještě stojí kusy S.E.A.L. Helicopter Incursion, která v převážně akčním kousku prezentuje hrdinské fanfáry okořeněné militantními perkusemi, a Mano e Mano s brutálním žesťovým motivem.

Suma sumárum jde o stylového zástupce produkce Zimmerova studia Remote Control. Morris umí napsat kvalitní hudbu, jen zamrzí, že ani trochu neexperimentuje a spíše sází na jistotu. Poskytuje však tu správnou kombinaci napětí a patosu. Víc si Pád Bílého domu ani přát nemůže.

P.S: V letošním roce bude mimochodem Bílý dům pod útokem dvakrát, v tomto snímku je prezidentova barva shodná s barvou domu, ve kterém bydlí, v tom druhém pojedeme spíše v obamovském stylu. V prvním domek zachraňuje Skoťák Butler, ve druhém bývalý striptér Channing Tatum. Doplňme, že druhý jmenovaný snímek režíruje pan destrukce, ničitel a zkáza lidstva Roland Emmerich, tenhle obyčejný rutinér Antoine Fuqua.