Chewie, we're home - Star Wars: The Force Awakens

Je vymalováno. Po čertu povedené sedmé Star Wars jsou za námi, teorie se množí a torrenty přibývají, protože dávat po osmé peníze za lupen se už nechce kdekomu. Šílenství? Běžný stav a není se čemu divit, J. J. svoji úlohu zmáknul s lišáckou důmyslností a čísla tenhle fakt potvrzují, jakkoliv mu tvrdé jádro přeje smrt v Sarlaccových útrobách.

Že za ten hajp může disneyovský brainwash? Daleko spíš sloní dávka nostalgie, John Williams s ní operoval hojně, byť s citem a rozvahou, které jsou jeho genialitě vlastní. Na dokonalost nevěřím, ale do prkýnka, ústřední znělka ze sedmasedmdesátého je prostě nádherná, a když někdo napíše něco takového, je z něj Pán, ať se děje, co se děje.

Vyšťourat z hlavy moment, kdy na plátno hrůzně vystupuje křižník Prvního řádu... husina až na plech. Říkám si, co to, až po chvíli si uvědomuju, že z kinosálu se stala houba nasáklá emocemi a ten, kdo ji ždíme, je John Williams. Pěkně do sucha, drahoušku. Klavíry, smyčce, příčné fléty, dechová sekce, atmosféra, zvraty, gradace, nahoru, dolů a do stran. Tohle není horská dráha, ale předem prohraný boj s o mnoho mocnějším Sithem, co si s náma háže vzduchem dle libosti a jen tak by the way si u toho leští světelný Excalibur. Na oko kliďas, ale ve skutečnosti učebnicový příklad rozpolcenosti, tenhle Kylo Ren. Torn Appart je mimochodem vůbec nejsilnější věc, jaká ve Star Wars kdy zazněla, a to jsem si scénu Luke vs Darth Vader z Návratu Jediho pustil nejmíň 1 684 562 krát a řval u ní dvakrát tolik.

Nemáte někdo, prosím, v kapse ovladač, co by přetočil čas do roku 2018 a my se konečně dozvěděli, jestli je Snoke skutečně Yodův bývalý spolubydlící, reinkarnovaný Anakin, anebo snad nedejbože Jar Jar?