„...chtěla jsem židli, ale mám jen stůl...“ (Téma: Aktuální české textařky)

Předpoklad, že být ženou znamená mít nějakou esenciální, jednotnou zkušenost, je základním bodem, proti kterému se vymezuje řada feministických myslitelek počínaje například Simone de Beauvoir. Právě ona v úvodu k Druhému pohlaví vysvětluje: „Ženy neříkají nikdy ‚my‘. Muži říkají ‚ženy‘ a ženy se chápou toho slova, aby se jím samy označovaly. Ale už tím ukazují, že se samy nepokládají za subjekt.“ Zdůrazňuje tím fakt, že pouze na základě příslušnosti ke stejnému genderu nelze o ženách mluvit jako o homogenní skupině, která se automaticky srocuje, sdílí styl přemýšlení, hodnoty a cíle. Tím spíš, když je definována negativní metodou – jako to druhé, jiné, jako pouhý odraz mužského řádu, na což upozorňuje například belgická filosofka Luce Irigaray.

Psát článek o ženských textařkách tímhle typem uvažování trochu zavání: protože jsme se doteď zabývali neutrem, originálem (textaři), je na čase se zaměřit i na to druhé, pokrýt to a vysvětlit. „Muže by nikdy nenapadlo psát knihu o zvláštním postavení, které v lidstvu zaujímá jejich pohlaví,“ píše Beauvoir. Představa, že je to právě gender, co dělí kategorii autorství na dvě části, je zavádějící, o to víc mě překvapuje, že je zakořeněná i ve mně.

Při přípravě postupuji klasickým způsobem, kromě četby se na současné tvůrkyně ptám lidí u piva, dávám dohromady playlist a snažím se s dotčenou hudbou trávit co nejvíc času. Právě při procházkách se sluchátky se přistihuji, že v textech soustředěně hledám něco, co by jejich autorky propojilo a já bych tím mohla udělat jasný závěr, jak se to s jejich hlasem momentálně má. Když mi to dojde, zastydím se. Co přesně by jejich tvorba měla odrážet? Jemnost a citlivost? Žen, které zpracovávají své „ženství“ je přece jen minimum a jakákoli snaha o prokázání opaku je alibistickým přehlížením reality.

Pochybnosti, že všechny ženy přirozeně cítí sesterskou sounáležitost, silně artikulovaly druhá a třetí vlna feminismu, kromě Beauvoir a Irigaray třeba bell hooks, která mimo jiné zdůrazňovala, že dokud ignorujeme třídní, rasové a další rozdíly, rozhodně nemůžeme mluvit o ženské solidaritě. Podobně pak i Judith Butler, kteří navíc připomínají, že je to paradoxně často právě feminismus, co uzamyká pojem ženy v jednotné identitě a nepracuje s faktem, že gender je performativní a nestálý. V dobré víře tak může ženám nakonec prokázat medvědí službu.

Aby se předešlo hloubení propastí, je třeba se snažit poukazovat na ženskou rozmanitost a rozdílnost, ne hledat univerzální zkušenost. Má tedy souhrnné psaní o textařkách smysl, nebo by bylo lepší hledat dělicí čáry někde jinde?

KDE HLEDAT SLOV

Na rozdíl od anglosaského modelu, kde je běžné, že za interpretem stojí celý tým lidí, v Česku stále klademe velký důraz na autorství a většina interpretek a interpretů si texty píše sama, případně zhudebňuje poezii. Textařství na zakázku nebo řemeslné hitmakerství, jaké v zahraničí známe třeba od Diane Warren (texty pro Céline Dion, Cher, Aerosmith a další) nebo Caroline Bayer Sager (texty pro Whitney Houston nebo Michaela Jacksona) se tu vzhledem k velikosti trhu a silné písničkářské tradici uchytil jen omezeně. Jediným ženským jménem, které se v tomhle kontextu dá zmínit, je zřejmě Gabriela Osvaldová.

Psaní „do vlastních úst“ umožňuje sdílet niterné prožitky a stavy, zároveň se tím ale komplikuje možnost oddělovat umělkyni od díla. Existují texty, které nejsou nijak výjimečné, ale popisují dobře známou zkušenost, texty, které zvukově jenom dokreslují hudbu, texty vtipné, chytlavé, s pozoruhodným obsahem, politicky angažované, technicky bezchybné bez hlubšího přesahu… pokračovat by se dalo donekonečna. Přesto některé skladby svým sdělením ostatní převyšují. Není pouze pochopitelné, ale hlavně živé a soběstačné. Kde takové hledat?

Většina tuzemských autorů a autorek se dřív nebo musí rozhodnout mezi češtinou (případně jiným rodným jazykem) a angličtinou. Tu často spojujeme s větším potenciálem mezinárodního úspěchu, určitým odosobněním a zpěvnějším zvukem, nutno ale dodat, že pro generaci současných mladých umělkyň jde navíc o jazyk, s nímž jsou denně v kontaktu a berou jej svým způsobem za vlastní. Řada z nich tvrdí, že anglicky se lépe vyjádří a snadněji nachází slova. Zatímco u starších generací se za anglickým textem dala hledat touha „znít světově“, dnes se opravdu nemusí jednat o nic jiného než o intimnější formu vyjádření.

Ostatně když poslouchám například nové EP písničkářky Maryland, nemůžu se ubránit dojmu, že něco tak přirozeného a osobního tu dlouho k slyšení nebylo. Podobně si angličtinu neumím odmyslet ani od Amelie Siby, Never Sol, A/C, Petry Hermanové a mnoha dalších. Psaní v mateřštině může mít na druhou stranu větší sílu pro reprezentaci autorčiny identity, životní situace a pohledu na svět. Tak to vnímá například Katarzia, která tvrdí, že slovenština jí umožňuje vyjádřit i společenské postoje a specifika středoevropské reality. Kromě toho, že se v ní cítí komfortně, navíc vyzdvihuje její krásu a vrstevnatost. Z důvodu rozsahu bude dál řeč jen o textech psaných česky a slovensky.

NEOKOUKANĚ A NOVĚ

V posledních letech jsem si vypěstovala zvláštní (nespravedlivou) averzi k „holkám s kytarou“. Možná to bylo mojí neúnavnou honbou za alternativou, z níž vzešlo podivné pravidlo, že opravdové umění musí být nesrozumitelné, možná obecným vyčerpáním z příliš přímého toku cizích emocí, těžko říct. Cestu zpět se teď snažím najít přes jména, na kterých jsem kdysi začínala. Postupně se propracovávám k tomu, že co mě rozčiluje, asi není figura sólové interpretky s nástrojem, ale text bez přidané hodnoty – suchopárné vyprávění o smutku z rozchodu nebo neopětované lásce. Spojovat si právě s tímhle typem vyjádření každou sólovou interpretku je jasně nefér a hlavně chybné. Autorek, které píšou neokoukaně a nově, je totiž celá řada.

„Jak okna do ulice / jako když hoří svíce / jak spánek z makovice jsou prý břišní tanečnice…“ Nezaměnitelný vokál s jemným kytarovým doprovodem se mi zarývá pod kůži ještě intenzivněji než před lety. Písničku Dnes nefouká vítr, miláčku, kterou Navarová v roce 2001 nahrála s Koa (a vlastně celou desku Barvy všecky), jde zařadit k nejlepším tuzemským textovým počinům vůbec. Autorčina poetika se od začátků s Nerezem, kdy pro ni byly typické relativně přehledné metafory, narativnost, mix všedního a obrazného a nenápadný humor, postupně vyvíjela. Svůj podíl na tom mají hlavně cesty do Latinské Ameriky a Španělska. V pozdějších letech, kdy tvořila s Koa, se už v textech kromě cizojazyčných pasáží začaly objevovat i častější odkazy na spirituální témata, mýty a přírodu a hudba se halila do stále hlubšího snového oparu. Dílo Zuzany Navarové je nicméně textařsky výjimečné od začátku do konce.

Plynule přecházím k Radůze. Na rozdíl od Navarové tíhne spíš k přímému přenosu emocí a zážitků, texty jsou jednodušší, surovější, nepostrádají ale osobitost. Její Poslední cestující mě na střední provázel snad při každé jízdě noční tramvají a když už jsme u „tradičních“ písničkářek, musíme zmínit také Dagmar Voňkovou, jejíž texty jsou esencí voňavého jara.

Nechci sklouznout ke krátkozrakému naříkání, jak písničkářství není, co bývalo. Věřím, že podobně unikátní hlasy jsou tu pořád, jenom možná schovanější a více žánrově rozkročené. Je potřeba pátrat na menších scénách. Julie Bouřilová alias Luba je toho důkazem: „jsem stará / kostely rozbitý / školy plný mrtvých těl lidí / co měli / už nemají…“ zpívá v písni Můj táta namaloval obraz a mně se o něm zdálo. I když neuhýbá od folkové kytary, závažnost textu indikuje, že s takovou kombinací metafor a nekompromisní přímočarosti jen těžko půjde o táborovku k ohni.

Podobnou ukázkou, jak chytit písničkařinu za jiný konec, je Bára Zmeková. Její jméno patří v české alternativě už ke klasice, Lunaves z roku 2019 ale neztrácí kouzlo, hlavně díky tomu, že i když zpracovává osobní prožitky, neklouže k sebestřednosti: „Plačtivo se rozlilo po štěrkové cestě / mezi dvěma směry, které se nepotkají / v zátylku tíha, že snad celé nebe nese / a ono čeká, až se k nebi svalí / a nechá nás tu stát…“ Zmeková halí svět do zastřených kulis a její cit pro snoubení každodenního a snového v lecčems připomíná rané texty Zuzany Navarové. Říkám si, že kdyby hudbě šlo přiřadit barvu, Lunaves bude bledě modrá. Tvorba další výjimečné české textařky Rozálie Havelkové by oproti tomu byla temně vínová. Havelková vychází z šansonu a její texty jsou i přes spíše tradiční technickou výstavbu ukázkou bravurního vypravěčského umu dochuceného příjemným sarkasmem: „Od pánevní kosti až ke hrudi / Vine se provaz, kterej studí / Zjevil se náhle korzetiér / Přejel jí rukou podél beder / Ochotnej, milej korzetiér / Utáhl smyčku kolem ňader…“ Nabízí se tu celkem zajímavé srovnání s jinak nejznámější českou šansoniérkou Hanou Hegerovou, která si na rozdíl od Rozálie texty písní nepsala sama, využívala zhudebněné poezie a spolupracovala například s Michalem Horáčkem a Pavlem Koptou. Písně obou umělkyň se tematicky dotýkají lásky, jde si ale všimnout, že u Hegerové milostný smutek podléhá silné romantizaci, což by, přes nepochybnou kvalitu textů, mohlo mít kořeny právě i ve faktu, že je píše muž, který se snaží simulovat ženský styl vyprávění. U Rozálie, která texty naopak často koncipuje jako nevybíravé vzkazy svým bývalým láskám, bychom podobně zadumané tesknění hledali marně.

Neotřele se k tradiční disciplíně staví také ICaterina a Indiga Muse. U Icateriny, která zpracovává například zkušenosti s duševní nemocí, mají texty často podobu mantry, která se změnami rytmu nabývá na intenzitě, Indiga Muse si pohrává s mytologií a magičnem, což s temnými elektronickými beaty a vrstvenými vokály utváří pozoruhodně přitažlivý celek.

JO, KAPELA DOBRÝ

Prostor pro propojení osobního a společného a zároveň první síto pro textové výtvory představují kapely. Faktor skupiny otvírá řadu nových možností, ať už se jedná o kolektivní psaní nebo diskuzi nad dílem jednotlivkyně.

„Sní tě rezavý šrouby / Klouby strojů / Doby kdy houby ruší smlouvy vlád / rád vstáváš se střechou nad hlavou a s odpovědí / Vzpomínám si když ještě zářily ze všech sil / A bylo jich tam tisíce / Měsíce Saturnu vylitý z okna / Jako ranní šálek dechu…“ Track Měsíce šílenství pražského girlbandu The Interlude je příkladem intenzivní výpovědi tematizující environmentální žal i neblahé vyhlídky nastupující generace, navíc specifickým stylem hry se slovy. Jinou cestu nabízí metoda textové koláže, kterou v určitém období používaly třeba Natálie Rajnišová s Magdalenou Uhlířovou z Tamary. Právě Tamara má hodně jedinečný rukopis – obdivuhodná nenucenost, s níž autorky pracují, způsobuje, že výsledek zní trochu jako starý deníkový záznam nebo něco, co si v návalu sebelítosti napíšete ve dvě ráno na party do poznámek: „Vracím se pozdě domů ale / nikdo mě tam nečeká / jenom vůně v polštáři / mejch vlastních vlasů… (…) Možná že jsou ty kruhy moc / jo, kapela dobrý / říkáš, že mi to sluší / na ničem jiným nezáleží…“.

Neméně funkční kategorii tvoří kapely, kde texty píše pouze jedna z členek, za všechny můžeme připomenout třeba stálice Plum Dumplings (Adéla Polka), Whyohwhy (Barbora Hora) nebo dnes už pohřbené Živé kvety (Lucia Piussi) či Metastavy (Anna Hokešová).

Když byla řeč o návratech ke kořenům, v kontextu kapel jsou povinnou zastávkou Zuby nehty. Tam texty psaly na střídačku víceméně všechny členky, takže témat bylo mnoho, jak ale vysvětluje frontwoman Marka Míková, jestli se něčemu dlouho vyhýbaly, bylo to téma lásky. Z prostého důvodu – nechtěly se podbízet publiku. Jinak ale pokrývají jak každodenní zkušenosti („Dítě mám v břiše / venku štěká pes / koupat v moři / chtěla bych se dnes,“) tak společenské otázky („Úděl každý ženy, prý je to tak dáno / nevím, proč se změnil, ale čert to vem,“), občas s větší příměsí punkového vzteku („Tak jen se neboj, jedu v tom taky / vždyť my všichni jsme takoví malí sráči / jediná jistota je / že já nerozumim tobě a ty mně,“). Podobně se v psaní textů v současnosti střídají třeba i členky dalšího mladého girlbandu Mystigo.

Jiným způsobem, ale podobně nenahraditelnou atmosférou, vynikají texty Zuzany Michnové. Marsyas byli obecně mistry symbolů a skrytých obrazů a zpěvaččin smysl pro melancholii bez těžkopádnosti dal vzniknout legendárním skladbám, jako je třeba S Luisem odkazující na surrealistický snímek Luise Buñuela: „Má sílu Anděl zkázy / nohy mi ztěžkly záhy / a z výšky na mě hází opojení / Sem se z dálky líně plouží / procesí Mléčné dráhy / jak zvláštně každý touží po spojení…“.

ALE VÍŠ, KDO JE TOXIC

Jestli má text někde výsostné postavení, je to rap. Ženy v něm nejdřív neměly příliš místa, teď prorážejí slupky uzavřených kroužků a tvoří si vlastní. Co se týče aktuálně nejzvučnějších jmen scény, jimiž jsou Annet X a Arleta, dá se mluvit o určitém prolínání témat, hlavně co se týče vnímání rapu jako nástroje pro podkopávání sexistických narativů. Obě se ale ubírají různými směry.

Arleta se zaměřuje na zpracovávání konkrétních zkušeností, jako jsou bipolární porucha, deprese nebo sebepoškozování a obecně zkoumá proces transformace bolesti v sílu. V textech plynule střídá češtinu, slovenštinu, angličtinu a francouzštinu (viz třeba track Grlpwr) a jak tvrdí, výsledek bývá často produktem spontánních sessions a prvních takeů, což prohlubuje autentičnost. Na tracích Annet X je znát vyšší míra produkčního vedení a menší improvizovanost. I ona míchá češtinu s angličtinou, a to používáním anglických výrazů, i aplikací anglického frázování a dikce na češtinu.: „Nekecáš jenom mně, vím, co děláš / Seš toxic, tomu propadám a / Na chvíli jsi mě nachytal / Chceš mi říct, jsem to já / Ale víš, kdo je toxic…“ Zatímco Arletiny texty jsou spíše reflektivní, projevem Annet X hýbe vztek a důrazný požadavek na poskytnutí prostoru, texty mají často až podobu manifestu. Aktivistickým tématům se nevyhýbá ani Klára Wodehn, pro níž se klíčové podněty točí hlavně okolo environmentálních otázek a její texty připomínají primárně volný kreativní tok.

I když je rap vnímán jako výrazný prostředek pro vyjádření současných umělkyň, pořád je v něm vzhledem k jeho androcentrickým počátkům přítomná hlavně potřeba obhájit své místo, prodat svůj hlas a vymezit se. Ženský rap v tomhle smyslu pořád trochu funguje jako pouhá reakce, a ne jako samostatné pole. A nejde jen o reakci žen na muže, ale právě i o vztah češtiny a angličtiny. Jako by bylo potřeba neustále se k něčemu vztahovat.

„Chtěla jsem sestru, ale mám bratra / chtěla jsem dceru, ale mám syna / chtěla jsem matku, ale mám strejdu / chtěla jsem židli, ale mám jen stůl…“ Po tom, co jsem poprvé slyšela track Koš od Hihihahaholek, jsem ho z hlavy marně dostávala několik týdnů. Ani ony se nevyhýbají kritice maskulinity, jejich provedení má ale podobu karikatury, čímž jako by dávaly najevo, že si celý ten „koncept vztahování se“ uvědomují a schválně ho vedou do extrému. Hrají si se slovními spojeními, repetitivností i absolutními rýmy, jejich texty jsou jednoduché, ale nápadité a chytlavé. S mixem „klasického“ holčičího rapu, nadsázky a deníčkovosti, si zase pohrává Athena Chlebová. Stejně jako pro Hihihahaholky je i pro ni stěžejním prvkem humor, taky ho ale, obzvlášť v novější tvorbě, využívá jako nástroj k poukázání na závažnější témata, jako je vztah člověka a přírody.

PRETOŽE SME IBA ŽENY

„Myslíš, že nemôžeme, že nemôžeme nič zmeniť? / Myslíš, že nemôžeme nič zmeniť, pretože sme iba ženy? / To je, moja milá, dnes už úplne inak / My ťaháme prvú ligu / Nesnívame už len o rodinách…“ Typického zástupce ženského textu si možná představujeme právě jako Bábiky sa vraždia z Katarziiny dnes už skoro kultovní Antigony. Očekáváme buď lamentaci nad tím, jak to ženy v patriarchátu nemají jednoduché, případně bojovnou hymnu silného sesterstva, které se rozhodlo převzít otěže a ukázat mužům, zač je toho loket. Ano, takové texty tu jsou, jsou skvělé a jsou důležité. Je ale potřeba si připomínat, že úlohou ženy v hudbě není obhajovat vlastní pozici ve společnosti, z toho jsme unavené i v běžném životě.

Současnou scénu tvoří ženy, které hudbou reflektují nejrůznější témata, myšlenky a prožitky, nebojí se údernosti ani citlivé poetiky. Mají rozdílné názory na svět i rozdílné způsoby tvorby, stejně jako osoby jiných genderů. Nejsou tu proto, aby reprezentovaly ženství, ani aby naplňovaly cizí očekávání o tom, jak má ženský hlas znít. Jsou tu proto, že mají co říct – a říkají to po svém. Ne z důvodu příslušnosti ke skupině, ale díky síle vlastního výrazu. A to je na textech to nejpodstatnější.