Desítka oblíbených skladeb Lucie Páchové nebude zrovna tradiční, zato velmi dobrodružná. Hlas, prostor, kecak!
„Komorní opera Approximate si pohrává s návyky vnímání a smyslové percepce. Hlas tu vstupuje do přesně rytmizovaného dialogu nejen s nástroji, ale stejně tak se světlem, pohybem, projekcí, objekty či s prostorem. Kolektivní proces tvorby spojí výrazné inscenátory a hudebnice z Česka, Slovinska a Německa,“ dočteme se v programové nabídce šestého bienále mezinárodního festivalu NODO, které odstartovalo v sobotu. Approximate režíruje a rovněž v něm účinkuje Lucie Páchová a světovou premiéru bude mít tato experimentální scénická opera dnes v Ostravě. Páchová mimo jiné spolupracuje s divadlem Continuo, Pražským improvizačním orchestrem, souborem Stratocluster, s Ivanem Palackým, Petrem Grahamem či s Eliou Morettim. Zabývá se zvukovými instalacemi a fyzickou zkušeností zvuku, hlasu a prostoru. Tudíž desítka oblíbených skladeb Lucie Páchové nebude zrovna tradiční, zato velmi dobrodružná.
Ekonda Women – Mongo
Ženy z kmene Ekonda z Konga můžu poslouchat do nekonečna a pořád mě ta nahrávka překvapuje. Pořád žasnu nad tím, co se v ní děje. Pro mě příklad rytmické dokonalosti, čisté autenticity, vokální sepnutosti, způsob vyprávění všemi prostředky.
Fred Frith - Step Across the Border OST
Improvizovaný film o improvizované hudbě a tvorbě Freda Fritha. Památný pocit, že tudy tak nějak taky bych někdy…
Akaheze – Burundi
Hudba malého státu Burundi má fascinující nástroje i hlasy. Tyhle dva zpěvy jsou dokonale spolu.
Prison Songs - Early in the Morning (Alan Lomax)
Emoce, vyprávění, bolest, ironie, spontaneita a hlavně dokonalé doprovody na nahrávkách černošských vězeňských blues Alana Lomaxe.
Kink Gong - Baozoo Keng
Kink Gong (Laurent Jeanneau) citlivě pracuje s vlastními nahrávkami jihoasijských etnických menšin. Umí podpořit to, co už tam je, zároveň se nebojí jít trochu „za roh“. Pro mě příklad citlivého poslouchání a následné koláže.
Alvin Lucier - I Am Sitting in a Room
Slavná vokální věc, zásadní význam. Je fajn si to dát celé.
Harry Parch – Windsong
Nástroje a ladění Harryho Parche. Geniální.
various – Kecak
Indonéský zpěv a tanec kecak. Poprvé jsem to viděla ve filmu Baraka. Je to fascinující, přitom tam vůbec nejde o hudbu.
Praha, O2 arena. Hubený vousatý muž se šedivými vlasy stojí na židli. V rukou housle, cele se oddává hudbě, kterou hraje, zaklání se, svíjí se, div že se ze svého vratkého piedestalu nezřítí. Vrcholí koncert Nicka Cavea & The Bad Seeds k desce Wild God. Vzpomínky, které mi vytanou na mysli při vyslovení jména Warren Ellis. Jsou pravdivé?
„Nechte svět za plotem!“ láká plechový reklamní banner ke vstupu do zahrady Galerie Villy Pellé nedaleko stanice Hradčanská. Poutač vyzývající ke vstupu do bezpečné galerijní zóny souzní s hlavním tématem výstavy, kterým je už z jejího názvu The Rest Interval zřetelný odpočinek.
Dnes je The Forest poznámkou pod čarami, na kterých tančí Byrneovy ceněné soundtracky i sólovky jako The Catherine Wheel, oscarový Poslední císař, Look Into the Eyeball nebo American Utopia.
Nejde o vyčerpávajícího průvodce ani analytický rozbor každé položky, spíš o intuitivní mapu vlivů, nálad a momentů, které ho inspirují. Guilty pleasure!
Má lidstvo ještě naději? Dokud existují místa jako rakouský Donaufestival, tak ano.
Dělí se o své nejoblíbenější skladby u příležitosti návratu Russian Circles do Prahy. V květnu po boku Pelican.