Články / Reporty

... a stejně to bylo málo (Beseda u Bigbítu 2019)

... a stejně to bylo málo (Beseda u Bigbítu 2019)

Veronika Miksová | Články / Reporty | 07.08.2019

Bylo nadmíru jasné, že 27. ročník Besedy u Bigbítu bude silný, že ale takhle… Festival v topolovém hájku patří k mým srdcovkám, jezdím pravidelně čtvrtým rokem a začínám pomalu věřit, že je to magické místo rámující zásadní okamžiky (nejen) mého života. Nehledě na to, zda veselé, či smutné, většinou je to jedno, jak zpívají Kazety.

Těšení je snad rok od roku větší. Nakonec i ty bláznivé přestupy v rozmrdaném (Muchy) Brně se proměňují v poetické zastávky. Nádražní hala Brno-Královo Pole nadchne hajzlbabičkou, která mi odpouští korunu a ještě za mnou huláká, že jsem zapomněla papír, poezii dokonám koupí Atlasu Williama T. Vollmanna, prý „neohroženého novináře a nejimaginativnějšího spisovatele dneška“, alespoň dle Chicago Tribune. V Židenicích otravuji výpravčí s vyčkáním na pražský spoj, ve kterém mi jede muž. „Bočanééé, tady jseeeem.“ Naskakuje. Lehce ovíněni vystupujeme ve Veselí. A nene, ten sekáč, který okukuji už tři roky, hlásá otevřeno. Neváhám a za pár minut se vracím s úlovkem. Božínku, to je výlet snů, i když ta zmrzlina, o níž rachitický prodavač básní, je hnusná jako pohled na Miloše Zemana.

Času není nazbyt, po zběžném prostudování programu mi dojde, že na prostoje čas nebude. Zmerčíme ideální místo obklopené šťavnatými červenými špendlíky a dozrávajícími švestkami. Kvituji přesunutí parkoviště k fotbalovému hřišti, celkem jedno, zda jde o nápad pořadatelů nebo zásah moravských zemědělců. Na dvoumetrové kukuřici holt nezaparkujete, zato se v ní schováte. No cement. Stan se staví skoro sám. Pak rychlá vřelá objetí. Tohle mě nikdy nepřestane bavit, festival s největší koncentrací skvělých lidí, které buď znáte, nebo poznáte, za rok, za dva, všechno má svůj čas. Úsměvy všude. Kafe v Tunsgramu, chleba s luxusní vajíčkovou v Třech ocáskách a sekaná v housce pro pána, panáky v tradiční budce již přednality, žíznivě se sápu po láhvi luxusního cideru Stebou z vinařství Krásná hora, Chief Bromden akorát začínají.

Instrumentální smršť kapely, která ovládla letošní ročník soutěže 1Band2Play, nadchla davy už na Colours of Ostrava. Jakkoliv jsem k soutěžím skeptická, tady jsou ovace na místě. Pravdou je, že když si kapelu pojmenujte po indiánovi z Keseyho Přeletu nad kukaččím hnízdem, musíte si být jistí, že ta vaše je výjimečná. Co předvádí David Tichý na synťáky a vůbec všichni, bere dech. A ty tetovačky, kluci? Vyhlížím první desku. Přebíhám na Drom, do kterých jsem se zamilovávala pozvolna. Nepopírám, že v propadnutí jejich valivému posthardcoru hrál i fakt, že koncepční deska Tady Bůh není! zpracovává tragickou kapitolu českých dějin spojenou s romským koncentrákem v Letech. Holt v Čechách se s jizvami na duši potýkají alternativní kapely. Letmo zkouším vzpomínku na staré časy v podobě Bínových minus123minut, na gymplu mi hráli k tančení moderny, ale nefunguje to, podobně s Khoibou. Čas Nice Traps a Mellow Drama už dávno odezněl, emoce neemoce.

fotogalerii z festivalu hledejte tady

Padá druhá láhev, stmívá se a všude pobíhají lidi s tričkami Luvver, promo jak hovado. Teď je ale čas na Manon meurt. Vplouvám do šapitó, na boku září působivá hranatá lampička Manon Merch, ach, ty nášivky s podobiznou dívky z nové desky, slintám blahem. Éterická Kateřina Elznicová nestydatě zarývá svůj hlas pod mou kůži a já se propadám do sebe. Beyond Beside. Shoe-gaze jak má být. Zatlačuji slzu i sny, fotím krásnou blondýnku a nadechuji se vlahého tasovského vzduchu. Už teď jsem plná, a to jsme na začátku. Aby měl člověk víc duší a aspoň deset párů uší. Fotbal, další libost, kterou jsem ochutnala už na letošní Žižkovské noci. Psychedelie-krautrock-math nevim co a zní to výtečně. Nohy se nezastaví, srdce skotačí a pulsuje do rytmu, Šimanský sice není Horst, zato válí na bicí, a ten jeho americký primitivismus ze sólovky mi vyhrává do noci už týden, rozhoupává plné mucholapky a rozeznívá tabulky starých dřevěných oken dědovy chalupy. Láska.

Belgičtí Brutus mě neuhranou, cpu se neskutečně dobrým seitan burgerem od Ocásků, omáčka stříká kolem a už se těším na Algiers. Chápete to? Algiers v topolovém hájku, to je jiná realita. Hrneme se do první řady. Pořadatelé žánrově nezařaditelné buřiče šikovně odychtili mezi Glastonbury a Szigetem a zprostředkovali tak zážitek, na který se nezapomíná. Stromy i lidi se najednou vlní v rytmu gospelu, industrialu, jižanského rapu a funku, tleskáme do rytmu, lahve kolují, cigarety nestačí hořet, pěsti lítají vzduchem, učíme se zpívat nový song. Jak by řekl klasik (nebo já): „Na vrchol není nikdy příliš brzy.“

I've seen their faces and I've known them all
we're on the wrong side of the power
it's a shadow, it's just a fire thrown across the wall

Tváře, které jsem tu noc viděla já, byly na správné straně. A vezmu-li v potaz fakt, že členové Algiers i australských The Kill Devil Hills, o kterých ještě bude řeč, zůstali na Besedě až do konce, říkám si, že světový festival není v Ostravě, ale možná jinde. Má poklona. No a divoce taneční závěr v podobě Muzikanta Králíčka a DJ Myslivce si nezadal s radostným raušem. Tančily snad i židle, končetiny se propletly jako exotičtí hadi a když jsem ke konci setu čůrala v lesíku a ozval se hlas Evy Olmerové, přísámbůh jsem to zadržela a utíkala jako splašená vystřihnout si hereckou etudu bez jakéhokoliv pocitu studu: „Jsi jako píseň, pro mě ale němá, jsi pod mou lodí mizející řeka,“ zpívám procítěně, mohou za to ty cidery a kouzlo okamžiku. Náramné.

Možná nějakou kritiku, ale jakou… Voda nedošla ani jednou, a že byly záchodky dosti plné, se dalo čekat. Nevím, jak je to možné, když byl festival vyprodaný, ale zdálo se, že lidi se rozplynuli tak, že jimi člověk nebyl zahlcen, což se mi loni stávalo. Pochvalu si zaslouží i zvuk. Některé ročníky se stávalo, že zvučící kapely rušily ty hrající. To jsem letos nezaznamenala nebo jsem na to neměla čas. I zvuk v šapitó byl výborný. Pokud loni docházelo k prostojům a pocitu výplňových kapel, letos jsem šla z kapely na kapelu a celou řadu vůbec nestihla, nemluvě o přednáškách na céčku.

NENENE

Sobota začíná brzy, spíš se přelívá z pátku. Sprchy na fotbaláku už jsou v jedenáct ledové, kdyby se vám to ale nezdálo, nalijí vám po nich panáka. To vše za třicet. Resuscitovaná vlaji na Moniku Midriakovou, pro kterou mám slabost už od Monikina kina. Letos vystupuje jako Leto s Monikou, sama obnažená, i když jinak zahalená do hořčicového overalu se vzorem, který měla její babička na záclonách. Jak já mám tu holku ráda. Ráda se na ni dívám, ty oči, je laskavá, a to je milá a vzácná vlastnost. Když vám povím, že písničku V spomienkach jsem poprvé slyšela letos na jaře vyklízejíc sekničku, kde mi před patnácti lety umírala milovaná, sotva šedesátiletá babička, a děda z místnosti postupem let udělal skladiště, budete mi věřit?

Ako mám povedať, že nemáš žiť v spomienkach?

Pak se stane divná věc, ležím půlhodinky ve stanu a slyším Kruhy smrti, jak jsme s cynickým úsměškem překřtili Čáry života Jana Boroše, a najednou se mi to začíná malinko líbit. To snad ne, Tasov zjemňuje duši nebo co? Vždyť jsem nevypila ani jednu ořechovku ještě. Při Horňácké cimbálové muzice Martina Hrbáče se mi ježí chloupky, a jakmile cimbál přejde do hukotu předznamenávajícího kapelu, jejíž jeden song jsem si pustila těsně před cestou, jsem v pozoru a cupitám jako jelen za Smolíčkem Pacholíčkem. Je to P/\ST a to doslova. Rapové duo čapne pod krkem a chytí do své flow a temných beatů. Kluci říkali, že prej blbý beaty a debilní texty. Jste se posrali ne, jste tam byli tak na jeden song? Dan Kranich má šílený pohled, co tě nepustí, pohyby pavouka a texty zatínající se jako cirkulárka do dřeva. Objev Besedy, uhranutí. Jejich Expedice do vnitrobloku je úkaz, který budu rozdýchávat dlouho.

Začíná to být neúnosně dlouhé, že jo? Za to ale mohou organizátoři, jak napsat málo o tolika skvělých koncertech. Panenské plameny, Kopřivnice, deska psaná na palandě na psychiatrii, vynikající česko-francouzské texty, divadelnost přednesu Michala Kudělky. Hezké. Lákám na ně Stinku s bandou a zdá se, že se chytají. Stinka, další láska, zase úplně jinak, zdravotní problémy s rukou přinesly jiný nástroj, sžila se s ním více než bravurně. Část desky Neviňátko nahrávala se Stevem Albinim a je to znát, talent se přizpůsobí jakýmkoliv podmínkám. Kocka konečně odeznívá, čas na víno a cider je tu. Právě včas před sympatickými Australany The Kill Devil Hills, kterým se v pátek v noci ze setu DJ Myslivce moc nechtělo. Pokud jsem je loni na Altenburgu před Slimem Cessnou vnímala okrajově, hluboce se omlouvám. Živelná směska country, blues a garážového rocku mě sráží na zadek, kde na boku pódia tančím vsedě. Občas se jim tam připlete i Warren Ellis, a to už skoro nedýchám. Dojatá a vleže klepu kosu u našeho stánku, na nebi kupy hvězd a na áčku polský ambient Lonker See, pohybující se na ose jazz-psychedelický rock říznutý ozvěnou orientu. Mám dost, ale nemůžu. Protože WWW a International Teachers of Pop a Bert&Friends. WWWčka, na kterých jsou snad všichni, celé protančím s davem. Kultovní projekt Anděry a Typlta, na poslední desce Neutopíš se dvakrát v téže řece rytmicky podpořený perkusistou Pavlem Fajtem je nejvíc.

A tvůj úsměv jako smolinec ve tmě slabě záááááááří
A tvůj úsměv jako smolinec ve mně slabě záááááááří

Pak už se tančit nepřestane. Britští International Teachers of Pop existují sice sotva rok, ale humoru mají na rozdávání. To, co jejich zpěvačky předvádějí tanečně, je WOW. Tančete víc Češi! We are not musicians we are artists, hulákají na nás. Synťáky se rozléhají a všichni tančí. Když pak zpěvačky sborově křičí pičopičopičopičo do rytmu, pochybuji, že nejsem ve snu. Taneční formu pak doladíme na Bertovi v davu plném obskurníků a buzniček s tanečním talentem. Pak už courám ke stanu, když tu náhle uslyším ulítlejší obdobu Myslivečka. Hello Marcel je bizarní elektro duo, bez kterého se neobejdete.

Někdy si říkám, že už je pozdě, že nestihne se, co se stihnout mělo
Že byla jen krátká chvíle na to, žít si disko
Kolik střevíců máma protančila a stejně to bylo málo
Kolik vinylů se protočilo, kolik singlů se hrálo a stejně to bylo málo

V neděli u vlaku potkávám Muchu i s dětmi, kecáme, řešíme kapely. „Vidělas tam v pátek toho nahatýho chlápka v šapitó? Jak se tam tak přirozeně pohyboval, nehledě na svou hmotnost? Joooo, no toho jsem měla v klipu a víš, jak se jmenuje? Orálek. Nenene. O_R_Á_L_E_K.

I´m lovin it. Beseda navždy.

Info

Beseda u Bigbítu 2019
2.-4. 8. 2019 Tasov u Veselí nad Moravou

foto © Lucia Banáková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Čiže relax, aj búrka (Grape 2019)

redakce 13.08.2019

Tento rok som sa na letisko dostavila po dlhšom čase strávenom na juhu Anglicka, čiže samotný príchod do rodnej krajiny bol trochu kultúrnym šokom...

Aká krajina, taký Katapult. (Brutal Assault 2019)

redakce 11.08.2019

Ve vydatném dešti ale zmokla jak festivalová brožura, tak program na klíčenkách rozdávaných u vstupu. Moderní doba? Je třeba šířit poselství a čokoládovou radost.

Ztlumte ty světla, prosím. (Brutal Assault 2019)

redakce 10.08.2019

Někdo vyslyšel moje fňuky? Říkají, že třetí den bývá kritický, díry v line-upu a vedrem podpořená únava svádí k experimentu.

Their bodies are open (Brutal Assault 2019)

redakce 09.08.2019

Koncert Daughters byl definitivní. Zhudebněná cesta devíti kruhy pekla k absolutnímu zešílení a excentrický projev frontmana Alexise Marshalla, totální paralýza jedovatým potem.

Umírat budu za úsvitu! (Brutal Assault 2019)

redakce 08.08.2019

Dovolenková očista hlukem? Klišé se nevyhneme, obzvlášť na akci, který Google mapy vtipně značí jako Festival Nechutného Napadení. Brutal Assault 24, den první.

Zralá jako víno (Beseda u Bigbítu 2019)

redakce 05.08.2019

Pokud jde něco Besedě skvěle, je to výběr kapel v perfektní koncertní kondici. Zatímco loni předvedli omračující výkon Pacino, letos...

Off 2019: Pro hudební dobrodruhy (3/3)

redakce 05.08.2019

Neneh Cherry, Loyle Carner a Suede. Závěrečný den festivalu pro lidi, kteří opravdu poslouchají hudbu.

Off 2019: O svetrech a přátelích (2/3)

redakce 04.08.2019

Když nemáš ani svetry, ani kamarády, je velmi pravděpodobné, že uvízneš v gastro-obchodní festivalové zóně.

Off 2019: Na správném místě (1/3)

redakce 03.08.2019

Žádné strakaté blízkovýchodní hadry, květinové věnce a potřpytkovaná těla. Mentální lázně, vizuální detox a hudební poklady.

Filmové Hradiště 2019 IV: Živá hudba i posvátné ticho

redakce 01.08.2019

Pevné místo v programu Filmovky patří němým filmům s živou hudbou. Letos se v jeho rámci představily tzv. městské symfonie.