Bušení do slov (Skrýše Terezy Šustkové)

Představme si prostor básně jako skryté místo na schovávanou, do kterého opatrně a s velkou dávkou lásky schraňujeme svá křehká slova, přičemž stejně víme, že budou jednou objevena. Právě se slovem, jež bude sice brzy odkryté, ale dosud je křehké a utajené, pracuje ve své debutové sbírce Skrýše i mladá básnířka Tereza Šustková (1991). Jako by se v tomto poetickém prostoru střetávaly dvě síly - jedna, která nutí autorku naplno odhalovat svou „intimitu“ bytí, a druhá, jež chce tento obnažující svět prchlivě zakrývat: „S bosýma nohama ve škopku, / na rameni rozpáraný steh, / při úpatí lesa / já jediná s rukou na břiše.“ Tyto na první pohled protichůdné síly do sebe ale nijak nenarážejí ani si neodporují. Spíše se vyváženě sbíhají do velice jemného a ostýchavého stylu, smíšeného s podprahově hořečnatým a živelným charakterem autorčiných básní.

Zmíněná dynamika je patrná i v přístupu k samotnému básnickému slovu, k němuž se ve sbírce nepřistupuje jako k hotové záležitosti. Když autorka píše: „věřím ve věčnou platnost slova,“ nelze tento výrok chápat v kontextu knihy jako nezvratitelný. O slovo se zde přímo nebojuje - Šustková není primárně v rozporu se svou řečí (na to ji má příliš ráda), ale jakási potřeba ho znovu ozkoušet, povážit či přebrat, je z jejích veršů patrná: „Buším do slov. / Buším kladivem do kamene“ či „obejmout slova rameny, / uvěřit, že je to bez dluhu.“ I přesto je pro autorku básnická výpověď převážně cesta k porozumění, které nejčastěji hledá skrze nepojmenovatelné a málokdy specifikované „Ty“. V těchto polohách básnířka navazuje na současnou tradici spirituální poezie, a to nejen v její dostředivé málomluvnosti a jejím všímání si každodenních všedností na úkor explicitní křesťanské symboliky.

Šustková v jistém smyslu rovněž navazuje na aktuální tvorbu současných českých básnířek (Kateřina Rudčenková, Simona Martínková­-Racková, Irena Šťastná), jejichž lyrika vychází z hluboké introspekce: „Jsem ještě nezralé ovoce“ nebo: „nechat se pečlivě otesávat,“ jsou např. typické verše pro linii tohoto básnění. Autorka se i z toho důvodu neubrání sugestivně dekorativnímu slovníku, v němž dává okázale na odiv svou přebujelou fantazijní citlivost: „Skřivánci mrznou potmě. / Usínám na tlukoucích srdcích básníků.“ Daleko uvěřitelnější je autorčina poetika tehdy, když se tohoto slovního zkrášlování vzdává ve prospěch nenápadně tichých znamení, metafor, ve kterých se není potřeba předvádět, ale naopak se do nich nesměle skrývat: „Mezi maror a charosetem / zastudila mě má podoba. / Že chci sloužit, / ale zatím sloužím hlavně sobě.“

Nic to nemění na tom, že básně Terezy Šustkové jsou celkově spíše skryté než zjevné, spíše magické než obyčejné, spíše intuitivní než vypočítavé. Není od věci myslet na báseň Sylvie Plathové Tulipány – i tato poezie totiž tepe někde ve své utajené skrýši a proměňuje něžná slova v divokou zvěř, která by měla být raději v kleci. Na básnickou prvotinu to není vůbec málo.