Chromatics: post-punk virtuální doby

„Hey, hey, my, my, zpívá. Dřív tohle nemohl vystát, přišlo mu to ukňourané, hipísácké, vousaté, máničkovsky starobylé a hlavně sebelítostivé. Vysušené maso bez šťávy. Ale teď tu šťávu najednou cítí. Možná do toho dorostl nebo dospěl, každopádně právě teď zjistil, že Neil Young je ten největší punk na světě, protože it’s better to burn out, than to fade away.“ Proč začínám úryvkem z románu Jaroslava Rudiše Konec punku v Helsinkách? Protože Neil Young je jednou z ikon, k níž se na své nové desce Kill for Love vracejí seattleští The Chromatics.

My, my, hey, hey. Když spustíte play a ozve se nejprve důvěrně známý kytarový riff a vzápětí „ledový“ hlas zpěvačky Ruth Radelet, ocitnete se v říši smutku a nostalgie nad tím, jak čas letí a kdo všechno už není: kolik muzikantů od roku 1979, kdy Neil Young písničku Into the Black vydal, vlastně naplnilo jeho tezi „je lepší vyhořet, než vyhasnout“? O tom, že dokáží udělat originální coververzi „klasiky“, přesvědčili Chromatics už na svém předchozím albu Night Drive pozoruhodnou předělávkou písničky Kate Bush Running Up That Hill z roku 1985. Into the Black se zpočátku tváří jako dokonalá kopie originálu. Do konce první minuty by se pod ní podepsali i skalní „folkaři“, vzápětí by však od ní nejspíš dali ruce pryč. V tu chvíli se totiž písnička začíná proměňovat: napřed se nenápadně, téměř cudně objeví strojový rytmus, poté další vrstvy syntezátorů, které – při zachování křehkosti skladby – získávají postupně vrch. Pokud někdo tuto skladbu vnímá jako svár starého s novým, nejspíš také dopředu tuší, jak souboj dopadne: závěrečným strojovým klapotem bez zřetelné přítomnosti člověka!

Chromatics však nejsou žádný revival. Tím, že své album Kill for Love otevírají proslulou skladbou Neila Younga, jen přiznávají, že hlavní inspiraci hledají v hudbě z přelomu 70. a 80. let. Into the Black jako otvírák alba Kill for Love však vzbuzuje i velká očekávání: posluchač, který toto album s dlouhou stopáží slyší poprvé, může nabýt dojmu, že písničky, které po Into the Black následují, jsou zmíněné „vysušené maso bez šťávy“. Navenek to tak opravdu může vypadat: neosobní, chladný projev zpěvačky, strojový rytmus, jemuž občas přizvukují křišťálově čisté zvuky kytary a klavíru, naprogramované bicí, jimž vévodí gumový zvuk basového bubnu, dlouhé instrumentální pasáže s chladnými zvuky analogových syntezátorů…

Album Kill For Love však začíná „fungovat“ až při opakovaném soustředěném poslechu. Napřed se vynoří krása titulní písničky. Sprškou syntetizovaných zvuků se nejdřív prodere zpěvaččin hlas, pak se začnou vrstvit melodické motivy a gradovat rytmus. Když se kapela rozehraje naplno, svět se náhle zbarví do teplých odstínů a začne hřát. Chromatics tu hrají podle receptu, se kterým před lety přišli New Order na albu Power, Corruption & Lies a který funguje dodnes. Zní takto: 1/ spojte energii punkové kapely s emotivním zvukem novoromantiků, 2/ zkuste být navenek chladní, ale uvnitř doslova žhnout!

Chromatics pozitivní energií neplýtvají. Dávkují ji velmi rozvážně, tak, aby se jí posluchač nepřejedl, ale zároveň po ní nepřestal bažit. Tradičně vystavěné písničky s výraznými melodiemi a chytlavými refrény prokládají dlouhými instrumentálkami nebo pomalými písněmi s hlasem rozpitým pomocí vokodéru. Melancholickému pojetí odpovídají i texty plné smutku z neopětované lásky, dlouhého čekání, míjení a trapných nedorozumění. Pokud ve skladbě Telephone Call, která otevírala předchozí album Night Drive, použili Chromatics záznam telefonního hovoru bývalých milenců, které osud zavál na jiné kontinenty, na albu Kill for Love podobný postup využili v ještě niternější skladbě There’s a Light Out on the Horizon. Tato „písnička“, složená jen z elektronických zvuků s podkresem bicích, se náhle zlomí a ozve se hlas ženy, která se pokouší nahrát bývalému příteli vzkaz na záznamník. Když jej dokončí, přijde jí to celé trapné a vzkaz raději vymaže... Dojemnější a smutnější místo na albu snad již není.

Chromatics na desce Kill for Love velmi pozoruhodným způsobem spojují odkaz klasiků (zejména Velvet Underground a Neila Younga) s postpunkovou melancholií (Joy Division, New Order) a elektronikou. Dokáží udělat skvělou taneční písničku stejně jako osobitou coververzi klasiků, ale nejen to: je to kapela, která se nebojí ani experimentovat se zvukem. To není na současné hudební scéně vůbec obvyklé!