keša | Články / Reporty | 04.08.2022
Tuhle sekci mám na Letní filmové škole nejraději, vždycky to tak bylo. Dnešní očekávání je velké, dost mě zajímá, jak se Franzie popasují s italským filmem Lakomství z roku 1918, v němž dominuje Francesca Bertini.
Lakomství jako jeden ze sedmi smrtelných hříchů, na plátně seznamovačka s těmi, co mají prachy ulité pod polštářem. Hořkosladká vybrnkávačka ze strany Franzie. Zpěv Veroniky Stříbrné se přidává až po čase, nenápadně vplouvá do kytar, bicích a kláves, netrčí, slova jsou rozmazaná, jen občas zaslechnu italštinu, kterou k filmu náhodně sází. Jde tak o další hudební nástroj, hlas několikrát supluje kytaru, bez zbytečného sólování. Bože, takhle to chci slyšet na další desce!
Franzie se filmem baví, komunikují mezi sebou, hází na sebe ksichty, odpočítávají starty jednotlivých scén. Když na plátně pozorujeme hi-class večírek, muzikanti vyšvihnou jazzový standard s walking bass. Kapela reaguje na každou změnu prostředí novým trackem, vzniká nebývalá hudební koláž, každý pes jiná ves. V ponuřejších pasážích zní jen rozostřená shoegaze kytara s tikáním na hajtku, bicí místy přestanou hrát úplně, bubeník bere do rukou klarinet, který doplňuje jen synťák. Franzie ví, kdy vypnout, a nejdou za každou cenu do plných, ego stojí stranou, slowcore. Následuje tanec na plátně, elektro na stagi. V exponovaných pasážích by mohla být aj ruka hore, pod plátnem metalová nálož, jindy zase kraut.
Když srdíčko lakomé tety nevydrží, hlas se poprvé odpoutá od kapely až do operních výšin a přehluší všechno ostatní, silná přehrávka jak na plátně, tak pod ním, skvělá dynamika. Výstřel z pistole načasován přesně, rána do virblu při stisku kohoutku nadzvedne pár lidí ze sedačky kolem mě, pak jen vazbení kytar, nejsilnější moment, smrt jak se patří.
S lakotou se Franzie vypořádali skvěle, rozdali všechno, co měli doposud ukryté, vysypali všechno z nejrůznějších hudebních škatulek. Kdo je slyšel prvně, ten by těžko odhadl, z jaké škatulky sypou mimo plátno.
Letní filmová škola
29. 7. – 4. 8. 2022 Uherské Hradiště
foto © se svolením LFŠ
Filip Peloušek 25.07.2024
Nejsem na Colours poprvé, ale za sedm let mé absence jsem zapomněl, jak monumentální areál je, a hlavně, kolik lidí se v něm pohybuje.
Ema Klubisová 24.07.2024
Po Bear Stone sme sa odviezli do Záhrebu, kde sme prespali u kamaráta, snažiac sa pozliepať štyri dni festivalových dojmov do jedného koherentného textu a fotogalérie.
Dantez, Michal Mikuláš 21.07.2024
Sobota s Jamesem Blakem coby hlavní hvězdou věští, že se letošní konec ročníku bude za poklidnějšího rozjímání...
Dantez, Michal Mikuláš 20.07.2024
Pátek, středobod festivalu, srovnávání stavů.
Dantez, Michal Mikuláš 19.07.2024
Štvrtok sa v poobedňajších hodinách rozbieha do maximálnych rozmerov. Vír festivalu už sťahuje všetko okolo seba.
Dantez, Michal Mikuláš 18.07.2024
Pozvolné propíjení jasných barev: krotkost hlasitosti kompenzují Morellovy dozvuky.
Timon Láska 17.07.2024
Tak intenzivní komunitní vibe jsem na žádném festivalu necítil. Soustřednost a jedinečnost vzájemného porozumění navíc sahá přes různé faktory.
Jakub Béreš, Dominik Polívka 16.07.2024
Strach o nejbližší střídá po návratu domů obavy o samotný festival. Pohoda je místem s jedinečnou reputací a bezpečným prostorem pro všechny, kterým není dobře ve vlastní zemi.
Václav Valtr 16.07.2024
Místní spolek Thonmi chová jaky, provozuje restauraci s exotickou kuchyní, buduje tibetský dům či asijskou poznávací stezku. Decentní festival coby vrchol sezóny.
Aneta Martínková 15.07.2024
Dramaturgie, prostor, ve kterém se festival odehrává, světla, ozvučení. Všechny podmínky jsou tu zkonstruované k tomu jít úplně na dřeň.