Filmová nakládačka (Letní filmová škola)

“Už jsi viděl nějaké filmy?” Chlápek, na kterýho je otázka mířená, se povaluje s kafíčkem v parku. “Zatím jen čil.” Zato já skáču po Hradišti jak gumídek, co přebral hopsinkovou šťávu. Můj rekordní počet filmů za den je šest. Šest a kousek, když připočtu závěrečnou scénu Samotářů na plátně letního kina, kterou jsem viděla z fronty na pivo. Filmovka je pro mě každoročním experimentem lidských možností. Jak psychických, tak fyzických.

Život ve výzkumáku

„Pojď, je to takovej temnej ruskej film, co má asi sto padesát tři minut, prej je to hodně intenzivní a drsný.“ Tuhle pozvánku považuju za ideální plán na páteční večer. Projekt Dau ale předčí moje očekávání. Ani ne tak obsahem jako formou. Jde o simulovanou realitu, larp, který trvá tři roky. Na to už si člověk musí vzít neplacené volno. Režisér, v tomhle případě se spíš hodí říct iniciátor celého projektu Ilja Chržanovskij nechal vystavět v Charkově skutečný výzkumný ústav, kam na třicet měsíců přestěhoval několik set účastníků. Jejich úkol byl jednoduchý, prostě žít a nechat filmovému štábu přístup i do těch nejintimnější detailů jejich života. Samo o sobě se to zdá jako klasická televizní reality show, nicméně Chržanovskij otočil hodinové ručičky a poslal čas zpět do roku 1953. Vítejte v totalitě. Bylo pořízeno přes sedm set hodin materiálu a sestříháno šestnáct filmů. Páteční večer patřil světové premiéře jednomu z nich. Dau. Odvážní lidé, přibližuje osud Andreje Loseva v rovině vědecké i morální. Nekonečné večírky, sdílené bydlení, vědecké experimenty, hysterická manželka i šťáry KGB budí ze spánku hlavního (ne)hrdinu tohohle (ne)filmu. Zvláštní stísněnost sevřela Slovácké divadlo. Tenký balanc na hranici reality a fikce vtáhnul moji pozornost vždycky zpátky do hry, i přes nekonečné konverzační pasáže. Bylo to jako koukat ze setmělé ulice do rozsvícených oken nebo udat souseda, za to, že vylezl na balkon bez roušky. Stále aktuální.

Půlnoční chuťovky

Sportovní hala, moje poslední filmové útočiště v čase, kdy se den láme v noc. Opomíjené tvůrce akčních bijáků servíruje mistr filmových úvodů a roztomilých komiksových triček Jiří Flígl v dramaturgickém konceptu Vulgární auteuři. První snímek Utržený ze řetězu, s postavou slepého ladiče pian ztvárněného Morganem Freemanem, je překvapivě schematickou romantickou selankou okořeněnou spoustou mrtvých těl a špinavými ulicemi Glasgow. Dělám si poznámku - vulgárně romantické.

Sobotní večer ovládne Keira Knightley jako sexy lovkyně lidí a holka, co se nebojí hodit taneček na klíně největších zabijáků. Snímek Domino je radikální experiment, všechno bliká, otáčí se a mění barvy. Krev stříká do výstřihu Knightley a teče po mužném těle Mickeyho Rourka. Do toho všeho si mincí hází na gauči uprostřed pouště Tom Waits a všechno komentují zkrvavené hvězdy seriálu Beverly Hills. Napumpovaný zážitek ve mně rezonuje i při nočním korzu domů. Stavím se v klubu Mír na dydžině zahalené mlhou. Chodím sem a tam a házím bitchy Keira Knightley obličeje na vyhazovače u vstupu. Pak kráčím hrdě dál a představuju si, jak se peru s chlápkem v podchodě a vypadám u toho děsně dobře. Asi to úplně nefunguje, protože míjející teenage parta poznamená: „Hele, to byl kluk, nebo holka?“ Stejně bych je přeprala. Všecky.

další reporty z Letní filmové školy čtěte třeba tady nebo tu

Na rozloučenou s Hradištěm dávám skoro tříhodinovou choreografickou pecku Zátah 2. Narativ je klasická pyramidální struktura akčních filmů. Nejdřív zabít spoustu bezejmenných žoldáků, kop, kop. Pak je na řadě pár odborníků s nástroji, nože a rozličné kuchyňské náčiní. Krvavá pouť končí finální bitvou s největším kápem. Nejsem extra fanoušek bojových umění, ale tohle byla propracovaná baletní performance, akorát s nunčakama a kýbly krve. Spousta scén se odehrávala v kuchyni, takže v sympatickém domácím prostředí, s nímž se člověk snadno ztotožní. Výborný asijský gastronomický zážitek, akorát trochu více rare.

Frigo na vlnách hluku

Poobědové projekce v kině Hvězda patří muži bez úsměvu Busteru Keatonovi a živým hudebním doprovodům. Groteska začíná vždy s bezchybným úvodem Radomíra D. Kokeše, pro mě letošní star práce s publikem a stopkami, kterými si nemilosrdně hlídal časové rozpětí svého výstupu. Magický návrat do éry němých filmů, kdy díky živému hudebnímu doprovodu nebyla žádná projekce nikdy stejná. A čarovalo se i v Hradišti. Slovenský darkambientní hudebník Urbanfailure se svojí sestavou krabiček a čudlíků geniálně podchytil komické momenty v snímku Frigo se žení. Vypointoval a hudbou podpořil drobné detaily, a tak se davy vdavků chtvivých nevěst honících nebohého Friga zdály ještě dychtivnější. V úplně jiné náladě se nesla poslední projekce Friga na mašině s Raw Deal v zádech. Obrovské hlukové vlny udělali z grotesky dramatický boj o přežití, místo očekávané řachandy, mi každé Keatonovo klopýtnutí vehnalo do očí slzy. A to říkám bez jakýchkoliv negativních emocí, protože Raw Deal hráli skvěle a znovu potvrdili, jak podstatný je hudební doprovod u filmů.

Dlouho jsem přemýšlela, jaký „soundtrack“ by byl ideální pro moji cestu domů, kdy se mi kousek za Hradištěm rozbilo auto a celý den jsem strávila po boku chlápků z odtahovky a autoservisu. Muži činu to ale vyřešili za mě. Tolik hitů z rádia Impuls jsem dlouho neslyšela. Experiment pokračuje, směr Dobrš.