Hadí sykot (z Varů) I.

Už od čtvrtečního příjezdu na místo dění, kupodivu vlakem z Brna a bez zpoždění, se ve mně perou dva pocity. Milé teplé nostalgické štěstí, že jsem zase na místě, kde od gymplu trávím skoro každý začátek prázdnin. Že tu omamně voní lípy, které už v Brně dávno odkvetly. Že se tu všude prodávají velké černé šťavnaté třešně. Proto taky loni festival na konci srpna působil tak podivně. Prostě nevoněl a nechutnal správně. Takové štěstí z návratu podpořené půldnem stráveným couráním po festivalovém městě, v němž se ten festival teprve líhne, nejsou tu davy ani odporný zvukový smog.

Do toho ale pořád narážím na věci, kvůli nimž ve mně roste vztek. Vztek na ne zcela jasného pachatele, jemuž bych chtěla položit pár hlasitých otázek. Co to provádíte s mým oblíbeným Thermalem? A hlavně co to provádíte s mým oblíbeným festivalem? Otázku Thermalu je zbytečné rozebírat, tomu se ostatně dlouhodobě, výborně a bohužel v podstatě marně věnují sourozenci Kordovští. Prostě dokud vedení hotelu nepochopí, že je i ekonomicky výhodné vsadit na to, čím je hotel jedinečný, budeme moct jen doufat, že podniknuté kroky k „modernizaci” budou aspoň vratné.

Takže něco k druhé hlasité otázce. Trochu nám do toho zasahuje i téma Thermal. Ano, s některými věcmi festival bohužel nic nenadělá. Ale s jinými by mohl. Důkaz, že si to aspoň někdo ve vedení malinko uvědomuje, je letošní novinka: „multifunkční prostor KVIFF.TV Park od architektů renomovaného studia Chybik+Kristof”. Údajně má tato úžasnost tvořit srdce festivalu a svým tvaroslovím navazovat právě na Thermal. Realita je taková, že tradiční vizuálně odpudivou monstrozitu generující kravál, která slouží micinkám a svalovcům jako místo pro selfíčka a pití barevných drinků, nahradila, pozor, o něco menší monstrozita, která ovšem srdnatě generuje kravál od časného odpoledne a na terasu, kde by snad bylo možné posedět a porozprávět o filmech, je vstup možný pouze na zcela speciální akreditace. Takže prostor pro lidi, co si chtějí prostě posedět a pokecat o filmech, je nulový. Ale můžete si tu pořídit selfíčko na instax. Hurá! Pokrok!

Ono by to nevadilo, kdyby rok od roku neubývalo volného prostoru, kde se člověk může mezi filmy bezplatně projít, případně míst, kde si člověk prostě může mezi filmy na chvilku sednout. V patře Thermalu, kde jsou tzv. malé sály, byly postupně odstraněné všechny židle a stolky, mezi filmy si tak můžete sednout třeba na zem nebo k příjemnému červenému baru s ochotnou obsluhou, kde je celých sedm míst. Festival tak jako by dával najevo, že ho vlastně nezajímají lidé, kteří sem jedou primárně na filmy. A pro něž je tou přidanou hodnotou, kterou festival nabízí, právě možnost se tu po roce potkat s přáteli a známými ze všech koutů ČR i světa a vést spolu debaty o filmech a o životě. Protože co si budeme říkat, pouhá konzumace filmů je doma u obrazovky s nějakou z mnoha služeb VOD výrazně komfortnější.

Bohužel festival vychází vstříc nejvíc těm, co sem jedou za selfíčky, soutěžemi o slamáky a klíčenky, podpisy celebrit a za barevnými drinky. Ano, akce bez pochyby potřebuje sponzory a partnery. Někteří z nich dokonce dokazují, že jsou schopni veřejný prostor minimálně nezprasit. Což se třeba dlouhodobě nedaří budovatelům Presscentra, kde festival nabízí novinářům bílou utečeneckou ohrádku, celých osm notebooků a pár vyvýšených stanovišť se zásuvkou. A dokonce dvoje brožurky! Zcela zdarma k tomu všichni návštěvníci získají o něco nepěknější prostor při čekání u malých sálů. A to se vyplatí.

Abych parafrázovala jednoho z pracovníků Domu ČT, jenž označil sochu Karla IV. od Michaela Gabriela za „Davida Černého z Wishe”. Pomalu se nám z toho stávají Cannes z Wishe. Podobně nepřátelské k dřív tolik vzývaným „batůžkářům”, nicméně zdaleka nedosahující toho opravdového lesku.

Sobota, kdy se tento sykot zrodil, byla dnem neoficiálně věnovaným Evě Zaoralové. Karel Och, následník, jehož si sama vychovala, nejprve uvedl malou, ale kvalitní výstavu fotografií Naše paní doktorka… pocta Evě Zaoralové. Hned na to se přesunul do Malého sálu uvést projekci Silnice, filmu, jenž byl pro Evu Zaoralovou nejzásadnějším a formativním zážitkem. To, že je letos zesnulá “paní doktorka” pro část lidí hlavní hvězdou letošního festivalu, zdůrazňuje Karel Och při každé příležitosti. Podporují ho v tom i veliké obrazovky KVIFF.TV, na nichž několikrát denně běží dokumentární pocta této pro festival zásadní dámě. Můžete tu například slyšet, že jednou z jejích skvělých reforem bylo pojmenování sekcí, a tedy zpřehlednění programu. Doslova je tu vyzdvihována sekce Na východ od západu, díky níž se sem prý zvykli sjíždět filmoví odborníci z celého světa. A co byste řekli? Letos tato sekce chybí. I v tom jako bychom se blížil Cannes. Máme tu hlavní soutěž, pak soutěž trochu divnějších filmů (letos nová a velmi vágně definovaná soutěž Proxima), pak chlívek pro vážně divné filmy (Imagina, snad se udrží co nejdéle), no a zbytek je sesypaný do Horizontů. Plus samozřejmě pocty, tvořené letos vždy jedním filmem. A různá zvláštní uvedení podle toho, jakou osobnost se podaří sehnat.

Je přirozené, že s vývojem kinematografie některé sekce mizí a jiné se objevují. Ale Karlovy Vary, zdá se, jdou cestou návratu k pramenům, tedy k nepřehlednosti a nahodilosti, proti níž právě Eva Zaoralová svou přítomností neokázale bojovala.

Celé je to škoda hlavně proto, že karlovarský festival zůstává místem, kde si u nás můžete udělat nejlepší a nejkoncentrovanější přehled o současné kinematografii. Tento sykot tak nevyvěrá z nějaké kritické zahořklosti, ale z lásky k festivalu. A protože je tu letos k dispozici opravdu hodně dobrých a zajímavých filmů, další sykoty už budou o nich.

PS: Chápe někdo pointu nové znělky s Ivou Janžurovou?