Hip Hop Kemp 2016 - Ve znamení slunce, Part II.

Taky jezdíte na festival, kde každý ročník proprší, přijde vichřice nebo alespoň průtrž mračen? Na Kempu událost, která se stává maximálně jednou za deset let. Festivalové logo v tomto ohledu působí nejen jako dobře zvolené, ale svým způsobem také magické.

Showcase labelu Ty Nikdy na hlavní stagi tak začínala ještě pod ostrým odpoledním slunce. Z přítomných nejvíce potěšil Boy Wonder, který se stává jednou z nejvýraznějších postav stáje. Namísto motivačních řečí a obligátních témat se pouští do místy až surreálných obrazů, které z povedené albové podoby nic neztrácí ani naživo. Poslední věta ostatně platí také pro MCho Geye, kterému na konci přehlídky zbyl čas jen na jediný track, nicméně o jeho nové desce se mezi lidmi mluvilo více než dost. Zasloužený úspěch.

Docela jiný příběh se odehrával v hangáru, kde byl připraven James Cole společně s Brown Noise Bandem. Asi nikdo by ještě pár let dozadu netipoval, že právě jedna z nejvýraznějších postav českého rapu přijede se show, na kterou budou snad všichni fanoušci zcela nepřipraveni. Vokální exhibice, kytarové dunění a Ristův spokojený výraz. Všichni zúčastnění si plní především své vlastní sny, na fanoušky nehledě. Na začátku show jsem počet přítomných odhadoval na sto, v polovině koncertu se propadl zhruba na polovinu a do úplného konce nás v hangáru nezůstalo více než deset. Co bylo špatně? Na jedné straně nekompromisní pojetí, na druhé straně konzervativní vkus. Průsečík ten večer neexistoval.

Někdo mluvil o Asher Rothovi jako o show, která jej jako první dokázala vytrhnout z festivalové netečnosti. Tohle přesvědčení úplně nesdílím, ale překvapilo, že od období rychlého úspěchu si nejen nechal narůst vlasy, ale stal se z něj ve všech ohledech dospělý interpret, který se po prknech pohyboval a nečekanou lehkostí i sebevědomím. Snad jen škoda, že největší hit I Love College je pořád stejně odpudivý. Smack si poslední roky rezervuje hlavní stage ve stále lepších časech, někdo mluví dokonce o nejlepší show v Čechách. A něco na tom je. Sice ještě pořád některé party v zabijáckém tempu nestíhá udýchat, ale je jich čím dál méně, energie čím dál více a nejinak je tomu s pódiovým charismatem, které si za roky dřiny a potu dokázal vybudovat. Pokud je řeč o kariéře a jejím budování, tak nesmí zůstat stranou Masta Ace. Letos byl na Kempu jedním z mnoha, který oslavoval více než čtvrtstoletí ve hře, a byť je těžké jeho show poněkolikáté sledovat na více než jedno oko, převládl dobrý pocit, že u toho můžu znova být. Obligátní položka v lineupu, ale na Beatiful jsme nakonec zvedli ruce všichni.

Když jsem se dozvěděl, že jedním z headlinerů má letos být Machine Gun Kelly, tak jsem protáhl obličej v mírném zklamání. Rap, bílí kluci, kytary a dojemné písně nikdy nešly moc dohromady. O to milejší překvapení nakonec přišlo. Zvěsti, že kvůli zlomené ruce a dobitému obličeji na poslední chvíli účast zrušil, se nepotvrdily a odhodlání dokončit tour potěšilo i ty, kteří plánovali zůstat stranou. Energie, nasazení i vysoké technické kvality dokázaly přesvědčit všechny přítomné. Nezbytnou sladkobolnost a dramaturgickou efektnost překryl výkon na hranici vlastních možností a mě nezbývá než přehodnotit předchozí odmítavé stanovisko.

Co se energie týče, ještě o krok dál stála britská grimeová úderka v podání Ghettse a Rude Kida. Hangár se pod jejich velením rychle proměnil v bitevní pole a dav zpocených těl se nespočetněkrát rozestoupil, aby se o několik vteřin později opět střetl v bezuzdném moshpitu. Kulometná a agresivní dikce obou protagonistů byla nabitá ostrými a grimeová divokost vyháněla úroveň endorfinu do červených hodnot. Kde slábnou vzpomínky, přichází na řadu důkazy. Nohy okopané do výšky kolen a zničené boty jsou z těch nejpřesvědčivějších.