Články / Reporty

Když se zastaví čas s Bohren & Der Club of Gore

Když se zastaví čas s Bohren & Der Club of Gore

Jarda Petřík | Články / Reporty | 19.03.2013

Prý že zase jedna z kapel hrajících u nás, která je deset let za zenitem, stěžoval si kdosi na internetech před premiérovým vystoupením Bohren & Der Club of Gore v Česku. Pokud ten někdo (což se nakonec ukázalo jako pravda) usuzoval pouze z nahrávek, které německé darkjazzové legendy vydaly v uplynulých deseti letech po opusu Black Earth (jakkoliv osobně nesouhlasím ani s tímto tvrzením), aniž by ve stejném období zažil „Bohreny“ na pódiu, dere se člověku na mysl cosi o vlčí mlze a špičce vlastního nosu. Vzhledem k tomu, že jsem čtveřici zažil v roce 2011 na německém Denovali Swingfestu (kde mimochodem odehráli neméně strhující koncert i Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, kteří se k nám – také premiérově – chystají na začátku května; to jen až si zase někde přečtete o zenitech...), žádnými podobně lichými obavami jsem rozhodně netrpěl a jen doufal, že se zmíněná fáma neroznese v širší známost. Díky bohu, neroznesla. Připravené židle byly obsazeny do jedné, stejně jako balkón, postávalo se i po stranách.

Ještě před Bohreny zahrála dvojice Arms And Sleepers. Stylově sice úplně jiný vesmír, jenže vybírejte k pohřebnímu jazzu patřičně patřičnou (žádnou?) předkapelu... Dva pánové za svými jablky kroutili těly a hlavami více než pomyslnými čudlíky na laptopech, ale budiž – pro nenechavé oči byla připravena projekce. A pro uši zněl samotný hudební výstup (pro mě, přiznávám, až překvapivě) dobře. Max Lewis a Mirza Ramic jsou takovými popovějšími a líbivějšími Boards of Canada – poslechové IDM se silným ambientním vyzněním je prodchnuté místy až nadnášejícími atmosférickými plochami a jindy zase downtempo/triphopovou melancholií. Na deskách převážně kratší skladby občas přetransformovali do košatějších verzí, ale v žádném případě nešlo o umělé natahování. Arms And Sleepers mají melodických nápadů dostatek, a i když jsem se po celou dobu nemohl ubránit pocitu, že předpřipraveno mají více, než by bylo nutné, k vystoupení jako takovému mě výraznější negativní připomínka nenapadá.

Což platí v bleděmodrém (nebo spíš v temně černém) i o následujících Bohren & Der Club of Gore. Obava z pokračování projekce se naštěstí nenaplnila, po krátké přestávce sál stylově upadl do tmy a kouře a na pódium zvolna nakráčeli Thorsten Benning, Robin Rodenberg, Morten Gass a Christoph Clöser. Nad hlavami se jim rozsvítily čtyři bodové lampičky s náležitě tlumeným světlem a představení mohlo začít. Hudba tichá tak, že pokud sál zrovna neovládal Clöserův opojný saxofon (příště jen houšť, prosím!), nejhlasitějším zvukem bylo cvakání závěrek fotoaparátů. Vzhledem k minimu pohybu všech čtyř pohřebních jazzmanů by stálo za zvážení nechat fotografy vyřádit se pár minut před prvním odehraným tónem – mám za to, že výsledné obrázky by vypadaly úplně stejně...

Bystřejší z vás si určitě všimli slůvka „představení“, které nebylo použito náhodou. Koncerty Bohrenů jsou totiž skutečně takovou divadelní (patřičně minimalistickou) hrou o jednom dějství: potemnělé pódium; efektní a efektivní vizuální scenérie, která je nad všechny projekce světa; čtyři herci pomalu splétající snová sonická vlákna ze svých instrumentů v jeden komorní, meditativní celek, kde má ticho stejnou váhu a důležitost jako zvuk; vše po německu přesně načasované a dávkované tak, jak je potřeba. Saxofon střídající se s kytarou nebo dokonce bezeslovným vokálem a k tomu omnipresentní „noir trio“ zabijácky pomalých bicích, baskytary a pohádkového rhodes piana. Snad každá kompozice atakovala desetiminutovou hranici, ale Bohren & Der Club of Gore moc dobře vědí, že čas je buržoazní přežitek. Ostatně jak dlouho ve skutečnosti trvala ona hodina, už se nikdy nikdo z přítomných nedozví. V souvislosti s časem a v kontextu jejich tvorby (neřkuli během koncertů) totiž nabývá slůvko „relativní“ zcela nových rozměrů.

„Jak se ti to líbilo?“ zaslechl jsem později ve foyer klasickou otázku. Nedalo mi to a počkal jsem i na odpověď. „Dobrý, ale chvílema takový monotónní.“ Monotónní? Pro nezasvěcené a netrpělivé možná. Nudné či prázdné snad proboha ne. A jestli někdo ten večer zcela mylně čekal na drop, dostalo se mu zaslouženého prozření, že v téhle darkjazzové jednoaktovce se to s ním má stejně, jako s nikdy neviděnou hlavní postavou v Čekání na Godota...

Info

Bohren & Der Club of Gore (de) + Arms and Sleepers (usa)
15. 3. 2013, Palác Akropolis, Praha

foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Zastavit čas i způsobit amok (The Smile)

Tomáš Jančík 15.06.2024

Necelé dva roky po debutu A Light for Attracting Attention vydala skupina okolo Thoma Yorka druhou desku, politicko-kritickou i osobní, a v podobný čas se The Smile vrátili do Fora…

Nadšení i prostoje (Troye Sivan)

Zdeněk Němec 11.06.2024

Halu opouští spokojený dav vybavený ochutnávkovými pytlíky Pom-Bär, přelézá nebo podlézá zábradlí u chodníku.

Porážkám navzdory (High on Fire)

Marek Hadrbolec 05.06.2024

První z koncertů v Kabinetu Múz se mění v generální zkoušku a test krizového managementu americké trojice, technika totiž jinak precizní kapele škodí, kde jenom může.

Vídeňská magma v jícnu DOXu (Klangforum Wien I.)

Helena Konvalinová 03.06.2024

Pro první večer programu Prague Offspring, který je věnovaný soudobé hudbě, zvolilo Pražské jaro elegantní sál DOX+.

Ztracené zvuky (claire rousay)

Julia Pátá 27.05.2024

Moje pozornost se přesune na jméno Elliotta Smithe. Místy je překrývá bledě modrý fender, který jemnými arpeggii a ojedinělými akordy objímá ambientní podkres.

Pečlivě organizovaný chaos (RuinsZu)

Kryštof Kočtář 26.05.2024

„Na cos to sakra přišel? Už zvukovka mi málem urvala hlavu!“ vítal mě před koncertem RuinsZu v Paláci Akropolis známý. Tedy alespoň myslím.

Fantasy v kulisách hororu (Jeden kmen + Ďyvina + Budeč)

Kryštof Kočtář 21.05.2024

Drnčivé legato niněry, bezpočet fléten sytících sál tančivým pískáním, ale také všemožné samply a moderní elektronika. V nové Melodce.

Vibrující kosti (Bell Witch)

Marek Hadrbolec 20.05.2024

Ticho nikdy není tak hlasité, jako když Jesse Shreibmann zkříží paličky nad hlavou před dalším úderem do bicích.

Jak v Motownu nezestárnout (Danny Brown)

Michal Smrčina 19.05.2024

Show je vizuálně strohá, blikačky, nic moc navíc, Brown má specifické charisma a pozornost poutá sám o sobě.

Punkom slobode na stope (Chorobopop)

Jakub Veselý 06.05.2024

Počas koncertu Ctib prezentoval myšlienku o skutočnej definícii punku, polemiku o o význame životného štýlu, ktorý nedefinuje len tvrdá hudba.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace