Škrty a jiné chrapoty - Škrábanice Jaromíra Typlta a Michala Rataje

Michal Rataj a Jaromír Typlt mají se škrábanicemi zkušeností na rozdávání. A poněvadž jejich zvukový happening letos uzavírá symbolickou pětiletku, přišel čas ho poctivě opsat a tím i „konkretizovat“.

Rataj navazuje na své práce na Spectral Shades. Elektroakustická kompozice a konkrétní hudba. Jednou ze stěžejních myšlenek konkrétní hudby je rekontextualizace zvuku. Jeho odtržení od zdroje a vnímání ve zcela nových a kauzalitou nesvázaných souvislostech. A jelikož musique concrète není Ratajovou celou, svobodně přebíhá do experimentální kompozice a elektroakustické hudby, jako by se nechumelilo. Všechny nápady zanáší do svého bloku, ve kterém nahodile otáčí listy, často zabrousí na navštívené stránky a diářem různě rotuje, prohlíží si opomenutá místa, škrtá, přepisuje, dotváří. A podobně pracuje i Jaromír Typlt, jehož recitace se snaží dosáhnout konsenzu mezi zvukomalebností hlasu a jazyka.

Rataj s Typltem jako výsledný produkt nepřekládají ani tak dílo, jako proces tohoto párování, vytvářejí dílo z něj. Nejenže se sami přehrabují v zápisníku, ale simultánně ho překládají do nejmenších detailů. Každá čára hraje roli, každá ohnutá stránka, natržený roh či malůvka v záhlaví. Všechny se stanou součástí akustické poezie, v níž není žádných zvukových hranic. „Kdejaká sutina se hlásí o slovo…“ A hlásí se o něj i Typlt, který se díky zašmodrchané recitaci stává nástrojem i hráčem zároveň. Jeho hlas vylézá zpoza seškrtaných čmáranic elektroniky, mbiry, kytary a doslova hromady nehudebních předmětů. Jako by komunikoval s abstraktním světem Ratajových zvuků v komorní, ale křivolaké kompozici. Vnímání jednotlivých skladeb je irelevantní, čmáranice má sice mnoho konců a začátků, ale oddělení jednotlivých částí je takřka nežádoucí. Notabene když se i slova neustále vrací do míst, kde už byla.

Ačkoli je Škrábanice původem performance, její zvuková transkripce netrpí ztrátou atmosféry, jen je třeba vnímat ji jako výsledný artefakt. Původní improvizace si pohrávala s vnímáním díla jako něčeho nehotového, právě psaného, rodícího se. Škrábanice jako deska je pozůstatkem, ozvěnou, blokem nalezeným pod postelí opuštěného domu.

Jakmile ho otevřete, rozprostře se před vámi tajemný svět nedořečeného, nedotaženého. Jsou to neúplné zápisky života, po jejichž liniích jezdíte prsty a sníte. Není třeba se snažit rozklíčovat, co ukrývají. Jsou krásné jen tím, čím jsou. Tahle láska „k dílu pro dílo“ Škrábanici trochu škodí, protože ani zdaleka není jen otiskem experimentu, ale sbírkou hlubokých kompozic a skvělých veršů. A i když jsou některá místa poctivě začmáraná, vězte, že „jednou prořídne začerněné místo“.