Urgent z produkce HBO max v druhé řadě nezjemňuje, neuhýbá a nepodbízí se. Tlačí diváka do kouta, ze kterého není únik, a nutí ho zůstat v prostředí, kde smrt není výjimkou, ale konstantou.
Není těžké pochopit diváky, kteří tenhle seriál nedokoukají, vědomí, jak křehký je náš život, je tu všudypřítomné, a přemýšlení o vlastní smrtelnosti se nevyhne. Urgent z produkce HBO max v druhé řadě nezjemňuje, neuhýbá a nepodbízí se. Tlačí diváka do kouta, ze kterého není únik, a nutí ho zůstat v prostředí, kde smrt není výjimkou, ale konstantou.
Formát zůstává stejný: jedna dlouhá směna na urgentním příjmu, hodina po hodině. Jenže zatímco první série gradovala k jedné velké katastrofě, druhá volí jiný dramatický koncept. Vyprávění se rozpadá do menších fragmentů, které se skládají do nepříjemně realistického obrazu amerického zdravotnictví. A právě tady se Urgent posouvá, vedle osobních příběhů jde o jasnou politickou výpověď: kritika zdravotního systému, pojišťovacích absurdit i přístupu k pacientům. Seriál se nebojí sahat ani k aktuálním tématům, třeba k řádění jednotek ICE nebo obecně postavení marginalizovaných skupin ve společnosti.
Přitom nechybí momenty, které paradoxně působí „oddechově“, bizarní, až groteskní případy typu přilepené řasy k oku lepidlem, přehřátí ze slunce, přejedení burgery, extrémní puchýře nebo bezdomovec, ze kterého odpadávají červi. Motivy, které by jinde sloužily jako „humorné odbočky“, tady fungují jinak, je to jen další připomínka, že zdravotnický aparát musí pojmout všechno, od banality po horor. Stejně tak fungují i případy, které zdánlivě zpomalují děj, ale mají devastující dopad, viz detailní linka kolem vyšetření po znásilnění.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.
Nauzea Orchestra se vrhá do tmy a přináší několik pokřivených příběhů ze života, protknutých sarkasmem i teatrálností. Ulož tmu je lidská komedie proměněná v pestrý hudební zážitek.