Pouť do vlastní minulosti (Romería)

Jací byli naši rodiče za mlada? A co se z jejich dospívání dnes promítá do nás? Osmnáctiletá Marina, která si klade takové otázky, celé dětství vyrůstala v adoptivní rodině a nyní se chystá studovat film na univerzitě. K získání studijního grantu nicméně potřebuje, aby její jméno figurovalo v úmrtním listu jejího zesnulého otce. Vydává se proto do Viga na severozápadě Španělska, aby se zde setkala s příbuznými. Během několikadenního pobytu se pokouší zjistit co nejvíce o svých rodičích, kteří oba zemřeli velmi mladí. 

Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou. Vztah rodičů nejprve působí jako mladistvá letní láska či pomíjivé citové vzplanutí, něco ale stále nesedí. Marina brzy zjišťuje, že její otec nezemřel, když byla batole, ale až o několik let později. Proč se s ním nikdy nesetkala? Příbuzní na rostoucí množství otázek nechtějí či nedokážou odpovědět a přestože si Marina své rodiče nepamatuje, jejich přítomnost ji pronásleduje na každém kroku. „Jako by z oka vypadala své matce,“ prohlásí o dívce její teta. „Toto byl nejoblíbenější dezert tvého otce,“ zní zase u jídelního stolu. Marina má všechny nápovědy na dosah, ke skutečnému rozuzlení se ovšem dostává až na samotném konci snímku.

Španělská režisérka Carla Simón scénář dramatu částečně založila na svém vlastním osudu. Její rodiče zahynuli, když jí bylo šest let a budoucí filmařka vyrůstala se svým strýcem a jeho rodinou v Katalánsku. Debut Léto 1993 z těchto zážitků přímo vycházel – sledoval šestiletou Fridu, která se po smrti rodičů stěhuje na venkov k tetě a strýci. Venkovský život Simón rozvíjela rovněž ve čtyři roky starém snímku Alcarràs. Romeria tak pro režisérku představuje pomyslné zakončení autobiografického triptychu.

Simón pravidelně pracuje se začínajícími herci, které na plátně nechává improvizovat a zaplňovat prázdná místa scénáře. Pro představitelku hlavní role Lúciu Garciu jde o vůbec první natáčení a ve své roli působí přesně tak křehce a autenticky, jak by dospívající dívka tápající po svých kořenech, působit měla. Simón ji bohužel napsala spíše jako univerzální tabulu rasu, kterou cloumá okolní dění  a dívka samotná nemá příliš prostor se projevit jako svébytná postava.

Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Podobně jako to před pěti lety učinila chorvatská režisérka Antoneta Alamat Kusijanović v dramatu Muréna, oslnivé prostředí ve snímku ostře kontrastuje s tajemstvími, která jím prostupují. 

Pro samotný důraz na atmosféru režisérce občas uniká samotný příběh a drama se rozvíjí poněkud nevyváženě. První část plyne velmi pomalu, ke konci se naopak pospíchá s rozuzlením. Snímek pak vrcholí desítky minut dlouhou snovou pasáží, ve které se Marina setkává se svými dospívajícími rodiči. Film zde opouští bariéry reality a vydává se do míst magického realismu, kam ve svých projektech pravidelně vstupuje italská filmařka Alice Rohrwacher. 

Španělský výraz  romería představuje převážně náboženské putování. Vychází ze slova romero, což původně znamenalo „ten, jenž putoval do Říma“ či pouze „poutník“. V intimním dramatu Carly Simón se pouť neměří na vzdálenost, ale na rozplétání rodinné historie. Hrdinka se sice vypravuje na doslovnou cestu do vlastní minulosti, pravou poutí je pro ni ale až smíření s tím, co během tohoto putování zjišťuje.