Nejen pozorovat, ale i vnímat (The Watcher, 420PEOPLE, Please the Trees)

„Nestíháme nestíhat. Z vlaku potřebujeme vidět do své ledničky,“ začíná anotace k novému představení 420PEOPLE a Please the Trees nazvanému The Watcher a naráží na dnešní posedlost digitálními prostředky komunikace. Jela jsem do La Fabriky tramvají, stíhala jsem tak akorát. Nezvládla jsem jenom večeři, a právě ta lednička mi vůbec nešla z hlavy – moc ráda bych v tu chvíli do ní nahlédla a v ideálním případě i na něco sáhla. To už moderní technologie i přes svou ohromnou moc zprostředkovat neumějí. Zatím. Technologický vývoj usiluje o ukojení všech lidských potřeb v co nejkratším čase, ale je to vůbec reálné? A hlavně – může to skončit dobře? „Nejdokonalejší technologie, kterou máme na dosah, je naše tělo,“ odpovídají v anotaci tvůrci performance. A přesvědčili o tom už po pár minutách.

První řada, černý čtvercový prostor přede mnou a bzučivá kytara Václava Havelky, rezonující s mým prázdným žaludkem, zajistily kompletní ponor do děje. Tou hlavní náplní hodinové performance však byl strhující pohyb pěti tanečníků. I když se moderní tanec vyvinul z baletu, má s ním dnes už velmi málo společného. Oprostil se od rolí a stereotypů, zde má každý tanečník nárok na individualitu a vlastní výraz. Typ postavy, délka vlasů, tetování nebo i pohlaví nejsou určující, roli hrají exprese a profesionalita, a to se pětici z 420PEOPLE rozhodně nedalo upřít. Od prvních okamžiků, kdy svou pevnou postavou a mnohoznačným pohledem narušila prázdno jeviště Francesca Amante, nešlo od fascinujícího pohybového proudu odtrhnout oči. Hlubokou emocionální odezvu budily sólové pasáže, stejně tak bylo zajímavé sledovat napínavé párové interakce.

Pro ideální dokreslení obrazu stačilo málo: minimalistické, ne však nevýrazné kostýmy (navržené designérkou Olo Křížovou) a pár „ambientních“ dekorací. Tahouni české alternativní scény Please the Trees se znovu postarali o hudební doprovod a spojení jejich charakteristické táhlé a hlučné psychedelie s výbušnou choreografií šéfa tanečního souboru Václava Kuneše fungovalo zcela organicky. Zkreslená živá kytara a bicí vytvářely svými vibracemi dimenzi navíc. Občas zabrousily do lyrických folkových pasáží, což působilo obzvlášť citlivě, místy zase hrály příliš nahlas a budily dojem rockového koncertu, to při sledování tance poněkud rušilo. Rozbít ho zvukovými vlnami ale nebylo možné: ve své plastičnosti oplýval mimořádnou silou a vůlí.

Světlo, hudba, barvy a pohyby propracované do konečků prstů tvořily dohromady úžasný estetický zážitek. Největším emocionálním pojivem celého vystoupení byl oční kontakt. Tanečníci se očima obraceli do sálu, neustále se sledovali navzájem a vytvářeli pohledem nové objekty, které zapojovali do děje. Celou hodinu jsem marně hledala zmíněného vševidoucího Pozorovatele: jeho role nepatřila nikomu. Pak mi najednou došlo, co bylo nasnadě: tím jsem přece já. Divák představení a neustálý pozorovatel všeho ve svém vlastním životě. Performanci The Watcher je nutné nejen pozorovat, ale i cítit a vnímat. A tak by to mělo být se vším.