Nejlepší texty Full Moonu 2020. Julie Hrnčířová: Ráda vymýšlím příběhy

Sochař a fotograf Richard Wentworth prohlásil, že cigaretová krabička, podpírající nohu od stolu může mít v sobě větší sílu než sochy Henryho Moorea. Ve šlépějích opěvujících kouzlo všedního dne kráčí i mladá fotografka Julie Hrnčířová, která má za sebou studium na ústecké Univerzitě J. E. Purkyněho a řadu zahraničních stáží. Používá specifickou barevnou paletu, se kterou vytváří fascinující portréty, pozornost zaměřuje na objekty, detaily a osoby, které mohou na první pohled působit banálně a zachycuje jejich pomíjivý půvab. Scenérie někdy jen zaznamenává, někdy je ale i sama vytváří. Krása je ve všem, stačí ji najít.

Máš zkušenosti s tvorbou zinů, vystavováním v galeriích, zároveň jsi aktivní na Instagramu. Které médium je pro tvé fotografie nejbližší?
Baví mě vytváření zinů i samotné vystavování. Ziny vnímám jako prostor, který mi poskytuje tvůrčí volnost, možnost experimentovat a zároveň má ucelenou podobu, která mi pomáhá dotahovat mé myšlenky do konce. Vystavování je zase příležitostí, jak si vyzkoušet různé typy papírů, formátů a tisků. Baví mě hrát si s prostorem, ve kterém jsou fotografie vystavené, a přemýšlet nad jejich instalací jako nad příběhem se specifickou energií, kterým se diváci procházejí. Instagram beru jako vizuální deník.

Jaké ziny už jsi dala dohromady?
Zatím jsem vydala několik zinů jen v menších nákladech. První se jmenovaly Urban Poetism a Everyday Sculptures, což byl výběr fotografií z mých projektů, kde se věnuji dokumentovaní odhozených a zničených věcí na ulici a ve veřejném prostoru. Tyto dvě menší publikace byly k vidění třeba na fotografickém festivalu v Arles v roce 2018. Další zine Coffee To Go je zaměřený na fotografie z mé první cesty do Makedonie v roce 2019. Fotografovala jsem lidi, se kterými jsem se potkala a různé bizarní situace, na které jsem narazila. Tato knížka se dostala do francouzského nomádského projektu Zines of The Zones, což je taková knihovna nezávislých knih, zinů a fotografií, která cestuje po celé Evropě. Naposledy byla letos v lednu v Norsku. V budoucnu bych na zinech chtěla pracovat s dalšími umělci a kombinovat fotografie s textem.

Pracuješ nějak s tím, že zine je věc trvalejší než výstava? Nebo s tím, že zine můžeš dát do ruky konkrétní osobě, zatímco výstava je často pro anonymního příjemce? Jaké náklady zinů vlastně tiskneš?
Ziny a fotografické knížky mě zajímají kvůli tomu, že se můžou ocitnout na několika místech na světě najednou, v knihkupectví, na foto festivalech nebo třeba na koncertech a zároveň se dají prohlédnout a koupit na internetu. Dostane se k nim tak spousta lidí, a jelikož výroba není moc nákladná, často je posilám lidem, kteří si je objednávají. To je jedna z věcí, čím jsou mi blízké. Zatím tisknu spíše malé náklady, ale už mi skoro žádné nezbyly. Příště jich musím udělat víc.

Kde a jak naopak nejraději vnímáš fotografie ostatních?
Chodím na výstavy a prohlížím si publikace a fotografické knížky, chci tomu byt blízko. Tištěné fotografie mi poskytují mnohem silnější prožitek, obzvlášť, když je zasazený do prostoru, který intenzitu vnímání barev a kompozice umocňuje. Na druhou stranu webové stránky nebo Instagram jsou nejrychlejším a nejpraktičtějším způsobem, jak sledovat tvorbu a vývoj jiných fotografů a umělců. To jsem ocenila zvlášť v době, kdy jsem byla zavřená a nemohla jsem nikam chodit kvůli koronaviru.

Máš oblíbenou galerii nebo jiný prostor? Které prostředí je ti pro vystavování nejbližší? Zajímalo by tě vracet fotografie zpátky na ulici?
Mezi moje oblíbené galerie v Praze patří například Berlínskej model, prostor, kde vystavuje každý týden jiný umělec pouze po dobu jednoho večera, vernisáž je zároveň dernisáží. Většinou je výstava spojena i s tematickou večeří, kterou umělec sám uvaří. Pak třeba galerie Pragovka nebo Fotograf Gallery. Když vystavuju svoje fotografie, snažím se do daného prostoru navrátit městský chaos a nepořádek, které se v mých fotografiích objevuji. Vytvářím instalace z vyhozených materiálů jako je dřevo, cihly a kameny, čímž umocňuji celkový výsledek. Vracet a vystavovat fotografie na ulici, ve veřejném prostoru nebo v přírodě je další možná fáze mojí práce, kterou chci prozkoumat. Zajímalo by mě, jak se fotografie propojí s okolím a postupem času se zničí, až úplně zmizí. Stejně jako plakáty a další všední věci, které se okolo nás nachází.

Jak se díváš na reklamu a vizuální smog v ulicích? Je to nežádoucí nebo v něm taky nacházíš nějakou poetiku?
Reklamní plochy a propagační materiály ve veřejném prostoru městskou krajinu radikálně mění a znečisťují. Vzniká tak vizuální chaos, který mě na jednu stranu zahlcuje a odvrací mou pozornost, ale na druhou stranu mě fascinuje. Například některé plakáty s devadesátkovou vizualitou jsou tak špatné, až začínají být dobré. Absurdita některých reklam a to, v jakém se nachází kontextu nebo to, jakým způsobem jsou na ulici umístěné, může být dobrou inspiraci.

UKRÁST FOTKOU DUŠI

Na čem teď pracuješ?
Momentálně pracuji na zinu, který se bude skládat z fotografií, na kterých jsem zachycovala rozpad a zánik některých míst a objektů během mé cesty po Bulharsku, kdy jsem fotila ve městech Varna, Balčik a v balkánském pohoří Stara planina okolo památníku Buzludža, který je věnován Bulharské komunistické straně a vypadá jako ufo. Fotografovala jsem převážně místa v blízkosti pláží, které dříve sloužily jako letní a rekreační destinace. Dnes už ale nefungují, mění se nebo jsou zničené. Je z toho cítit nostalgie, zašlá sláva a přijde mi zajímavé to fotografovat hlavně z toho důvodu, že všechna tyto místa pomalu mizí. Je to celé trochu smutné, a proto se to snažím pojmout s humorem a ironii.

Plánuješ tam cestu i teď?
Teď bohužel neplánuju vůbec nic, protože nevím, co bude. Před pár měsíci jsem byla v Makedonii, kam se chci určitě vrátit, protože jsem prozkoumala jen malou část země. Ráda bych taky podnikla delší cestu do východní Evropy, třeba do Bosny, Rumunska nebo Moldavska. Přijde mi, že se tam ještě dá najit spoustu elementů z naší minulosti, který mizí a stoji za to je dokumentovat. Taky tam cítím určitou upřímnost, ryzost a radost ze života, která mi občas schází v zemích, kde žiji. Ale nevím, možná si to hodně idealizuju.

Tvoje cesta vedla z Prahy přes několik evropských metropolí až do Osla. Dá se říct, že je evropská (případně česká) fotografie něčím charakteristická?
Charakterizovat evropskou fotografii by bylo těžké, spíš zaznamenávám různé směry a tendence. V poslední době se spousta fotografů více věnuje dokumentární fotografii a nahlíží na společnost kriticky – uvědomují si sílu fotografie jako vizuálního média. Taky mám pocit, že přistupují ke své práci více emočně a osobně, upozorňují na nejrůznější problémy ve společnosti, které se tykají třeba jejich měst, komunit, sexuality nebo rasových problémů. Mezi umělce, které sleduji, patří fotograf Dustin Thierry, který se ve své tvorbě snaží znovu spojit se svou vlastní identitou a fotografuje lidi kteří, stejně jako on, pocházejí z Karibiku a žijí v Nizozemsku. Také dokumentuje LGBTQ Ballroom scénu po celé Evropě – projekt je proto věnovaný jeho zesnulému bratrovi, hlásícímu se k této komunitě. Italská fotografka Maria Clara Macrì se zase zabývá genderovou tématikou a také tím, jak je zobrazováno ženské tělo. Dále stojí za to se podívat na tvorbu umělců jako třeba Viviane Sassen, Harley Weir nebo Rebekka Deubner.

Spolupracuješ s nějakým fotografem?
Ano, například pracuji pravidelně jako foto asistent s norským fotografem Jonasem Bendiksnem z agentury Magnum. Pomáhám mu připravovat výstavy a občas spolu cestujeme za prací. Byli jsme spolu v norském městě Tolga, kde jsme fotografovali a natáčeli závody skoku na lyžích veteránů. Bylo skvělý pracovat se sedmdesátiletýma dědama, kteří stále závodně sportují a užívají si to.

Mluvíš o genderu, ženském tělu, LGBTQ tématice. K jakému tématu se stále vracíš ty?
Témata, která jsem zmiňovala, mi přijdou důležitá a myslím že, je potřeba se o ně zajímat, učit se o nich, upozorňovat na ně a snažit se je zpracovávat. Od té doby, co fotografuji, věnuji se bez přestávky portrétování lidí mé generace. Když mám někoho ráda, někdo mě zaujme nebo mě baví to, co ten člověk v životě dělá, přirozeně mám chuť a potřebu si ho vyfotit. Myslím, že snaha zachycovat lidi, co mě obklopují, taky plyne z toho, že se bojím být osamělá. Svým způsobem si danou osobu přivlastňuji a tak trochu se mnou už zůstává napořád.

VYJÁDŘIT HUDBU OBRAZEM

Oprav mě, ale Oslo si představuji jako krásné civilizované město s perfektně čistými ulicemi. Ve tvých fotkách ale hraje velkou roli nepořádek, nacházíš ho tam taky?
Norsko je hodně čisté, uklizené a zdánlivě všechno funguje tak jak má. Oslo je relativně nové město, kde jsou převážně moderní budovy. Je pravda, že nepořádek a tedy i inspiraci tu pro moji tvorbu tolik nenacházím oproti tomu, když cestuji. Makedonie je v porovnání s Norskem úplně opačný svět. Lidé tu žijí ve starých domech, které si sami opravují, zdobí a vylepšují. Nic se nevyhazuje a lidé se snaží věci znovu využít. Je mi to bližší než norský přístup, kde se vše vyhazuje a neustále se kupuje nové. Tento kontrast je samozřejmě daný taky rozdílnou ekonomickou situaci.

Které věci a situace tě vlastně ve veřejném prostoru nejvíce zaujmou?
Hlavně vyhozené a zapomenuté předměty jako skříňky, poličky, oblečení, boty, utěrky, noviny. Všechny tyto předměty měly dřív určitou užitou funkci a patřily do domácnosti nebo kanceláři. Na ulici jsou vytržené z kontextu a působí absurdně a mimo. Spíš je vnímám jako sochy, instalace, tvary a je zajímavé, jak se deformují a žijí si vlastní život. Taky dokumentuji věci, kde se stala nějaká chyba, kde se něco nepovedlo nebo rozbilo a někdo se to snažil napravit. Přijde mi skvělá lidská tvořivost, vynalézavost a interakce ve veřejném prostoru.

Živí tě fotografování?
Ano, v Oslu pracuji jako fotografka na volné noze. Nejčastěji fotím portréty a pro místní noviny a časopisy. Naposled jsem spolupracovala s norským hudebním labelem Oslo Records (label, zaštiťující především techno a houseové umělce, pozn. aut.).

Je to splněný sen?
Částečně asi ano, ale mám pocit, že je to spíš začátek a musím na sobě a na své tvorbě více pracovat. Jsem teď díky koronavirové krizi ve zvláštním stavu, který mě na jednu stranu inspiruje a vede k tomu vymýšlet nové věci, ale na druhou stranu mě dost utlumuje a bere mi velkou část energie.

Fotíš i aranžované portréty pro kapely, namátkou jsi fotila Leto s Monikou nebo Please the Trees.
Na koncerty jsem začala pravidelně chodit ve stejný okamžik, jako jsem začala fotografovat. Bylo pro mě přirozené si na hudební události brát foťák a zaznamenávat jejich průběh. Mezi českou hudební scénou mám většinu svých kamarádů a ti mě začali postupně oslovovat s tím, jestli bych jim nafotila vizuál a cover nového alba. Naposled jsem pracovala se skupinou Vellocet Roll (obálka alba A Man Asleep, pozn.aut.) a teď nedávno s norskou kapelou Sweam. Na fotografii je dobré, že můžu kombinovat více přístupů – vytvářet aranžované portréty, fotografovat věci na ulici a momenty všedního dne.

Tvé fotky z koncertů a akcí se dostaly až do užšího výběru prestižní soutěže Sony World Photography Award. Dá se podle tebe vyjádřit hudba fotografií?
Ráda vymýšlím příběhy, které hudbu doprovází, a vytvářím k ní specifický vizuální svět. Snažím se fotografovat to, co si při poslechu představuji a co to ve mě vyvolá. Může mě inspirovat melodie, slova nebo celková energie jednotlivé písničky nebo alba. Myslím ale, že to, co se mnou hudba dělá fyzicky a emočně, fotografií vyjádřit nejde. Při pohledu na fotografii jsem se například ještě nikdy nerozbrečela nebo neměla pocit totálního štěstí.