Články / Reporty

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Domovy (Vivat Moody Moon Noize Vol. 3)

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Domovy (Vivat Moody Moon Noize Vol. 3)

Kyril Bouda | Články / Reporty | 26.01.2023

Pozoruju Barboru Koritenskou, třicetiletou, mírně nahrbenou ženu nevšedního půvabu i naléhavého projevu, jak stojí nad točitými schody do patra a zaujatě promlouvá o Kralově vile s obrázky v rukou, které nechává kolovat. V příběhu působivé funkcionalistické budovy jako by se šklebily česko-slovenské dějiny posledního století.

Postavit si ji nechal Johann Nepomuk Kral na začátku třicátých let, aby ji pak musel v rámci německého odsunu po druhé válce opustit. Druhou polovinu minulého století se dům využíval jako jesle, mateřská škola, od roku 2008 byl prázdný, využívaný bezdomovci a existencemi, které jsou raději ve stínu závislosti. Místní politici se pokoušejí o jeho demolici od roku 1997, kdy územním rozhodnutím potvrdili takzvanou silniční přeložku, která má být součástí obchvatu. Plány na něj pocházejí už ze šedesátých let, ale nikdy se nepřikročilo ani k základním pracím, dnes jsou mimo normy dopravní, hygienické, natož environmentální. Přesto se přeložka od devadesátých let několikrát prodloužila, pravidelně se používá jako předvolební tahák. Její aktuální platnost je nastavená na konec října, souběh s komunálními volbami nepřekvapí.

Koritenská vypráví o Pavle Zelenkové, která dostala vilu do pronájmu roku 2014 a která ji vyklidila, vyčistila, začala dělat prohlídky a přednášky pro širokou veřejnost. Následně s Koritenskou a dalšími založila spolek Živá vila, který už ze své podstaty měl daleko větší společenskou váhu než aktivita jedné nadšenkyně. Kulturním programem vtáhli místní, načež jim město neprodloužilo nájem. Během pár let to uvnitř objektu vypadalo jako před těmi osmi lety, ovšem tou dobou už seděla v městském zastupitelstvu i Koritenská. Na nátlak veřejnosti byla vila spolku znovu pronajata před dvěma lety. Na šťastné konce nevěřím, ale po čtyřech dnech v Prachaticích na akci spojující hned několik subjektů – vedle pražských kolektivů Heartnoize a Mood ještě magazín Full Moon –, z nichž jen jeden, Živá vila, je místní, jsem ochotný věřit téměř všemu.

Cesta k víře není jednoduchá, devítihodinový trip napříč tuzemskými drahami i silnicemi je dobrodružstvím svého druhu. Dostane se mi hodně z toho, co po návratu vidím ve skečích youtubera MarleyhoKKT: nelítostného zpoždění vlaků, nádraží neměnících se od hlubokých osmdesátek, vlaků, v nichž se nedá dýchat, záchodů hodných indického undergroundu. Když si koupím v okénku lístek s místenkou, protože appka Můj vlak zrovna nejede, a považuju si prázdného kupé v jinak plné vlakové soupravě, podle průvodčího nemám v první třídě co dělat. Sedí lístek i místenka, ale chyba se stala v systému, čili můžu zahájit řízení o navrácení jízdného, ale tak jako tak si musím přesednout. S vidinou čtyř hodin kdesi v uličce si beru příplatek za první třídu, který má stát třicet procent z původní ceny, jak říká uniforma, ale nakonec je to šedesát.

NEBEM A OKOLÍM

Střet starého a nového světa je charakteristický pro celou prachatickou férii, nejen vila, ale i město je rozdělené na neopakovatelné bloky architektonických i mentálních zástaveb. Z jižního kopce vidím celé město s výhledem na protější svahy, Žernovický les, Kobylí horu, na internátu pár kroků dolů mě zle plísní za popůlnoční příchod jak noční, tak denní vrátná. Co bych jim tak vyprávěl? Že mě to z domova mládeže prolezlého jídelním deodorantem zn. Déjà vu a umístěného v decentně ozvláštněné soustavě kvádrů socialistické ražby táhlo po ulici Zlatá stezka mezi lidi? Ptám se několika místních na obyčejné hospody mimo historické centrum, ale ti mi s nedůvěřivými pohledy tvrdí, že ve městě nic takového není. Paní s těžkou nákupní taškou mě neomylně nasměruje na sídliště na východní straně Prachatic, do restaurace Družba. Betonová kostka ze sedmdesátek, velká zahrádka, velký i menší sál, dětské hřiště v objetí paneláků obklopujících náměstí Přátelství (sic!). Lidi všech barev, každého věku i nejednoznačných vyznání sdílejí jeden prostor. O Živé vile tam nikdo neslyšel, ani pingl vyhlížející zavíračku, zato si je jistý, že po desáté už si neposedím nikde, leda na benzince. Jako by lidé žili jen v určitých vrstevnicích. To není místní specifikum.

Z kopce dolů po Pivovarské se dostanu až na Malé náměstí, jehož brutální krásu je třeba se naučit vnímat. Architekt Matěj Nepustil je k tomu dobrým prostředníkem. Jeho architektonická procházka, první programová položka Vivat Moody Moon Noize vybíhající do města, je verbálně úsporná, vedená se specifickým smyslem pro ironii. Pokud v Prachaticích vystoupíte ať už na vlakovém nebo autobusovém nádraží, těžko můžete Malé náměstí minout, téměř nemožné je to cestou za místními pamětihodnostmi, kam míří většina turistů. To, co vypadá odpudivě nebo je zdrojem úšklebků, je i sondou do historie. A když nahlédnete blíže na skanzen Prior, který je stále reálným příbytkem podnikatelů a provozoven různého druhu, je možné se potěšit bizarnostmi, o nichž by si jeden myslel, že je spláchnul čas. Prodejny kožené galanterie nebo bytových dekorací a suvenýrů přirozeně koexistují na opačné straně stejného komplexu jako vietnamská restaurace Bistro ToKyo. (Hned vedle výskala cestou na after party Arleta na elektrickém houpacím koni za mocného supportu Huga Toxxxe a jeho crew.) Celá exkurze nutí chodce číst členitost prostoru a proměnlivé nároky na bez-bariérovost, stejně jako si všímat malých detailů, které běžně přehlížíme, podobně jako krajkovou veteš ve výloze.

Stopy Matěje Nepustila vedou – obrazně řečeno – i do historického centra. V jedné z uliček je centrum Neumannka, místo spojující architekturu s designem a životním prostředím, kterou Nepustil vede se svým otcem. Součástí programu Vivat Moody Moon Noize je vernisáž Anny Marešové, mezinárodně oceňované produktové designérky, jejíž záběr je od výletní tramvaje pro pražský dopravní podnik až po ženské intimní pomůcky. (Tramvaj nepřivezla, výklad byl obsáhlý.) Na webu Neumannky najdete odkaz na spřátelenou kavárnu Nebe|Sky, kterou ovšem neminete i bez toho. Na pražírnu více než velkorysý objekt disponuje zahrádkou a dvěma podlažími uvnitř, zejména sklepní designová část stojí i kdyby jen za vidění. Stejně jako Pivovar na Velkém náměstí, z něhož zapůsobí stylově čisté prostředí interiéru a členitá architektura vnitřního dvora.

Pokud si chcete udělat kompletní obrázek, mrkněte také na snímky Jakuba Václavka nebo fotky Kristýny Padrtové.


ZA TANEČNÍ ŽÍLOU

Mezi Velkým a Malým se nachází úžina v podobě Kostelního náměstí a v ní dvě strany jedné mince: menu Zdravé kuchyně Petra Stupky, jehož tvář tuzemské kuchařské celebrity obsadila všechny okenní tabule, vévodí vepřový řízek, Café Madona zase čtení autorů kolem digitální platformy pro současnou poezii Psí víno. V tomto gastronomicko-dramaturgickém uzlu není třeba hledat žádný uštěpačný kontrast, oba podniky mají vděčnou klientelu. Ten druhý ovšem kafe, za kterým míří většina návštěvníků festivalu hned po ránu. O pár desítek metrů dále, z jiné strany pod Kostelem sv. Jakuba Většího, je vděčná zelená plocha, park Parkán, mezi hradební zdí a první městskou zástavbou. Seshora vypadá jako zelený škuner. Svůj klid tu hledají místní i turisté a podivuhodně tu zapadne i dvojkoncert skupin Decultivate a Fvtvre. Na ostrém letním slunci se kůže potí samospádem a štěkaná slova o bolesti se odráží ode zdí k obloze, slyší je nejeden pes, nejeden bůh. Ještě dlouho šumí azalky, tisy a rozložitý kaštan, vzduch voní po meruňkách.

Podobné naladění překoná už jen meditace ve Hřbitovním kostele sv. Petra a Pavla, k němuž vede příznačně rozpoložená cesta. Z betonového parkúru kolem Malého náměstí se zdvihají severní svahy, které uvozuje skála, z níž velel Jan Žižka dobývání města před šesti sty lety. Vyhřezlý kámen je součástí křemencové žily, oddělující sídliště od staré vilové čtvrti, kde se tyčí i krčí honosnější i prostší domy, silničky se klikatí neomylně vzhůru. V Šeříkové je kavárna Óda na radost, o ulici dále sype paní starší než radost přes plot cizím slepicím, klape křemencovými obouváky do betonové cesty jako stepařka. Jdete dobře, říká, pořád nahoru. Pak se najednou otevřou pole po obou stranách cesty jako roztažená křídla lišaje pryšcového, křížová cesta vede přes hřbitov až ke kostelu. Nápad umístit tu vystoupení Ireny a Vojtěcha Havlových je z těch geniálních. Nadpozemská atmosféra jejich hudby se tu násobí, zvláštní ticho otevírá netušené obzory, dojde i na kostelní varhany. „Pole bílých vlčích máků kráčí do červánků…,“ zní prostorem. Bylo by to kýčovité, nebýt to tak prchavé.

Na dohled z Žižkovy skalky, za Pivovarskou žílou, ulicí obleženou domy sloužícími veřejné správě, je Stará kasárna. V rozsáhlém objektu postaveném ve druhé polovině devatenáctého století je dnes řada různých institucí, najdeme tu ubytovnu, rodinné centrum, a taky Byblos Club. Vedou ho dva postarší bratři, jeden z nich mě pyšně provází, dlouhá budova nabízí netušené možnosti: bar, bowlingovou dráhu, kulečníkový sál, pokerovou místnost, dispozice na jeden podnik v téhle době až absurdní. Kožené sedačky, koberce, stěny plné reklamního šmé z minulého století, koktejlový lístek o padesáti položkách. Zatímco první večer jsem jen předvoj mapující terén a v prázdném podniku je dost místa na tlachání o místních zvyklostech, fotografie interiéru, ohnutí vinného lístku i cucání drinku nazvaného Krvavej dech Byblosu, další dvě noci tam na dvě stě lidí přezouvá taneční a bowlingové cvičky za neutuchajícího běsnění. B2B v podání Isamy Zinga, Olivera Torra, Toyoty Vangelise a hlavně DJe Binga potom proměňuje celou kasárnu v tekutý prostor, kterým se plavně pohybují nápisy v alfabetě, loga alkoholových značek i kulečníkové koule. Dlouhá duhová hyperpopová lízátka se míhají vzduchem stejně hbitě jako breakbeatové tyče, výjevy jsou to přízračné a neopakovatelné. Venku se odehrávají existenciálně laděné rozhovory s Násilníkem, okolo ve městě se mluví o tom, že po desáté hodině není kam jít. Pro úplnost: název klubu je narážkou na stejnojmennou diskotéku v Saint-Tropez, známou z populární francouzské komedie Četník se žení. Ale co je v roce dvacet dva ještě skutečně bizarní?

Že byste raději více deníčkový přístup a vyprávění? Zkuste fotografie Zuzany Jelínkové.


PRŮSEČÍKY TICHÉ A HLASITÉ

Na namalovanou palmu na zdi klubu si vzpomenu ještě na balkonku prvního patra Kralovy vily. Flashback předešlé noci prolne rozložitá lípa, pod níž jsou po zahradě rozeseti lidi, stage, pár stánků, lavice. Z fotek to vypadá jinak, technika klame prostorovou perspektivou, tady je všechno… celistvější. Možná je to mezilidským naladěním, které je mimořádně otevřené hned první den festivalu, možná je to prolínáním různých kolektivů i nahodilých jedinců. Okruhy Heartnoize, Mood, Živé vily i Full Moonu doplňují další. Za vstupním schodištěm leží ve vyklenuté předsíni na divanu Sváča (Please the Trees) a líně sleduje příchozí, možná vyhlíží o generaci staršího spoluhráče Patrika Kučeru (někdejší Waave, C, Night), s nímž tvoří Katastr (výborný koncert) a který je nedílnou součástí dříve tak vzývané táborské scény, potažmo festivalu FreeDim. Na terase se pohybují manželé Přidalovi (namátkou Deceased Squirrel on the Phone), kteří měli loni ve vile rezidenční pobyt, svého času nepostradatelné elementy brněnské scény kolem klubu Boro nebo Skleněná louka, taky agilní promotérské buňky ABBA.

Ti jsou v živém hovoru s Cikálem (Depakine Chrono, Rhizom Fighters) a Sokolem (Nuly, Microvomit), jejichž crew Noise Assault Agency Budweiss teď v Českých Budějovicích poněkud scházela, než začalo fungovat kulturní centrum Světadílna. Jedním z jejích tahounů je Martin Kalenský, mladý muž s knírkem a osobitým outfitem, který jako by vypadl ze starého reklamního plakátu na automobily Ferrari. Ve vile obsadil jeden z obývacích pokojů ve druhém patře a servíruje kávu, po jedné straně má balkon, po druhé komunitní knihovničku a dobová křesílka. Sáhnu po Kartografii (Eko)systémů a čtu: „Je zřejmé, že to, co místa oživuje, není jejich urbanistické a architektonické řešení, ale jsou to lidé, kteří se zde scházejí, architektuře často navzdory. Obytná krajina tedy není pouze ta, která má teoretické předpoklady k dobrému životu. Je to především krajina, v níž spolu lidé chtějí žít…“ O půlnoci se ve stejném pokoji dožadují jurodiví tanečníci tracku od Edova syna, djové ze Světadílny jejich lásku opětují, skanduje se: „Mám červené oči lebo stále plačem, krvavé oči…“

Svítí noční světla. Zábradlí je pouze provizorní, říká v prohlídce vilou Bára Koritenská. Mě ale drží obrazy. A jistota, že lidi se můžou chovat velmi lidsky. Což ještě zvýrazní jediný nepříjemný moment celých tří dní, to, když neplánovaný umělec dotáhne do haly v přízemí tři pytle cementu a rakev, aby během koncertu Divo Institutu performoval. Je z toho sice vzrušená, ale taky kompaktní roztržka bez dalších následků. Pavel Klusák tam další den odpoledne může rozdávat radost čtením ze své banánové knihy, posluchači mu budou viset na rtech a celé to bude mít velmi pospolitou atmosféru. Stejně jako koncert Mata213 sotva o pár hodin později a o několik úhlových stupňů vedle. V zajímavých úhlech míjím několikrát za den podkrovní místnost zmenšenou zlatým igelitem, dva polonahé páry v něm tráví hodiny, asi taky performance. Klidných zákoutí je po celém domě více, člověk se tu může chovat zcela podle svého naturelu.

Něco mi ale schází, běží mi hlavou, když na internetech čtu, že Kralova vila byla prohlášena památkou v září dva šestnáct, načež město podalo rozklad, kterému ministerstvo vyhovělo, takže památkou už zase není… To je jeden z důvodů, proč nesmí být dům uzavřený sám do sebe a proč dává smysl intervenovat do celého města nejen v rámci festivalu, ale celoročně, ba i politicky. Na vstupu mávnu na Matěje Nepustila, který prodává lístky, a jdu na Křišťanovu ulici hned vedle Velkého náměstí. Malý krámek tam má obecně prospěšná společnost Stroom Dub a prodává výrobky lidí se sociálním nebo zdravotním handicapem. Kupuju si papuče a nechávám tam festivalový program na oplátku. Rád bych si je obul pod dubem, ale sednu si v nich pod buk červenolistý za hlavní festivalovou stagí, osmdesátiletý strom je jediný z původní výsadby. Hned je mi lépe. Přemýšlím nad zkratkou Stroom. Společnost Trvalého Rozvoje Osob s Omezením. Kdyby sem přišli jejich klienti, zastupitelé města i náhodní kolemjdoucí, poznali by, kdo je kdo? Možná by viděli, jak živým městem Prachatice jsou a o co živější ještě můžou být.

Projíždím šumavským podhůřím, je časné nedělní ráno, jen pár místních míří do Budějovic. Pár místních a saxofonista Vellocet Roll, brzy ustlaný ve sluchátkách, obehnán batohem. Mlčky jede autobus, mlčky se zvedají ptáci v podlesí, mlčky rozvazuje slunce vrcholky stromů. Myslím na Havlovy. Nejsou mladí, nejsou ani staří, bezvěký pár proplouvá časem a dělá pořád to stejné. Nejtišší misionáři na zemi, kteří neřeknou (navíc) ani slovo. Je možné se takhle pohybovat životem, být oporou a zároveň uvnitř sám sebe? Netuším, ale v Prachaticích jsem byl v tu chvíli na tom nejlepším místě na světě.

Info

Text vyšel ve Full Moonu #137.

foto © Jakub Václavek

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nadšení i prostoje (Troye Sivan)

Zdeněk Němec 11.06.2024

Halu opouští spokojený dav vybavený ochutnávkovými pytlíky Pom-Bär, přelézá nebo podlézá zábradlí u chodníku.

Porážkám navzdory (High on Fire)

Marek Hadrbolec 05.06.2024

První z koncertů v Kabinetu Múz se mění v generální zkoušku a test krizového managementu americké trojice, technika totiž jinak precizní kapele škodí, kde jenom může.

Vídeňská magma v jícnu DOXu (Klangforum Wien I.)

Helena Konvalinová 03.06.2024

Pro první večer programu Prague Offspring, který je věnovaný soudobé hudbě, zvolilo Pražské jaro elegantní sál DOX+.

Ztracené zvuky (claire rousay)

Julia Pátá 27.05.2024

Moje pozornost se přesune na jméno Elliotta Smithe. Místy je překrývá bledě modrý fender, který jemnými arpeggii a ojedinělými akordy objímá ambientní podkres.

Pečlivě organizovaný chaos (RuinsZu)

Kryštof Kočtář 26.05.2024

„Na cos to sakra přišel? Už zvukovka mi málem urvala hlavu!“ vítal mě před koncertem RuinsZu v Paláci Akropolis známý. Tedy alespoň myslím.

Fantasy v kulisách hororu (Jeden kmen + Ďyvina + Budeč)

Kryštof Kočtář 21.05.2024

Drnčivé legato niněry, bezpočet fléten sytících sál tančivým pískáním, ale také všemožné samply a moderní elektronika. V nové Melodce.

Vibrující kosti (Bell Witch)

Marek Hadrbolec 20.05.2024

Ticho nikdy není tak hlasité, jako když Jesse Shreibmann zkříží paličky nad hlavou před dalším úderem do bicích.

Jak v Motownu nezestárnout (Danny Brown)

Michal Smrčina 19.05.2024

Show je vizuálně strohá, blikačky, nic moc navíc, Brown má specifické charisma a pozornost poutá sám o sobě.

Punkom slobode na stope (Chorobopop)

Jakub Veselý 06.05.2024

Počas koncertu Ctib prezentoval myšlienku o skutočnej definícii punku, polemiku o o význame životného štýlu, ktorý nedefinuje len tvrdá hudba.

Skrýt se v tygřím obleku (Raein)

Marek Hadrbolec 02.05.2024

Raein se před Kabinetem Múz pomyslně svlékají donaha a dávají se všanc. Lidi se nedočkavě chytají cizích slov a známých melodií.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace