Články / Seriály

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Now it’s time for you to cherish (Tour report Billow)

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Now it’s time for you to cherish (Tour report Billow)

Jakub Zbořil | Články / Seriály | 28.01.2023

Reporty z turné jsou jedním z oblíbených žánrů, který v posledních letech téměř zcela vymizel. Částečně logicky, od března 2020 to s turné začalo být složité až nemožné. I proto je kousek, který se povedl veselské trojici Billow, vskutku výjimečný – dvoutýdenní turné po Japonsku, kam například turisté stále nesmí, zní jako zázrak, sci-fi nebo… utopie. Přesto se tak stalo a zjevně to stálo za to. Alespoň podle slov Jakuba Zbořila, jednoho z členů kapely, který z turné sepsal deník.

DEN 1.: PŘÍLET

Na letiště Narita přilétáme dopoledne 26. srpna. Je tu pusto, turisti do Japonska stále nemůžou. V hale na nás čeká Kento Mizušima z to’morrow records, který nás bude na tour doprovázet. V Tokiu je pochmurně a prší, přesto je nesnesitelné dusno.

Veřejnou dopravou přijíždíme do našeho nového bydliště. Jedná se o klidnou oblast Čuorinkan ležící na okraji Jokohamy, asi čtyřicet minut od Tokia. Vojta se ihned ptá na všudypřítomný ruch, který se nese zdejšími ulicemi. Připomíná bzukot elektrického vedení. Kento vysvětluje, že to jsou cikády – japonský symbol léta a znovuzrození. Jednu umírající potkáme u výtahu.

Vchod do paneláku je otevřený, stejně jako náš byt. Se zamykáním si tu hlavu nelámou. Byt má tři pokoje, je plně vybavený a přístroje tu mluví. Klimatizace, sprcha i záchod. Ten má asi patnáct funkcí včetně masáže, což zjišťujeme, když se odtud ozve Lenčin smích. Na bytě vybalujeme dárky – flašku Braníka a slivovici. Kent ji ochutná a jeho hlas až groteskně zhrubne. Říká, že je to lepší než tequila, ale nezní, že by tequilu miloval.

Po odpoledním spánku vyrážíme do Mačidy, města uvnitř Tokia. Města jsou tu na sebe nalepená a je těžké rozlišit, kde jedno končí a druhé začíná. Jedem nakoupit nástroje, jejich převoz z Česka by se prodražil. Vše za nás vyřizuje Kento, angličtinu v obchodě nikdo neovládá. Požadavek máme jediný: „to nejlevnější, co tu máte“. Vojta si kupuje narezlou kytaru Fernandes za dva tisíce korun.

Po cestě zpátky se zastavujeme v 7-Eleven, řetězci, který tu je na každém kroku. Obchůdky jsou zpravidla otevřené nonstop. „Jsme pracovití,“ říká Kento. Sám je freelancerem a zdá se, že moc úcty pro japonský způsob života naplněného prací nemá. Procházíme nabídku plechovek a Kento se zastavuje u nápojů Strong Zero, které tvoří velkou část chladničky. Je oblíbený u japonské mládeže – chuťově je sladký a umělý, má až devět procent alkoholu a je levný. „Říkáme tomu ‚droga‘ – stačí jedna plechovka a je po tobě.“

Míříme zpět na byt, venku je i v noci stále nesnesitelně.

DEN 2.: ÓSAKA

Turné začínáme 28. srpna ve městě Kasai, vzdáleném sedm hodin od Tokia. Vyrážíme den předem, abychom přespali v Ósace. Řidiči jsou tu jiní, na dálnici se jede spořádaně stovkou, všude jinde padesátkou. Nedaleko hory Fudži zastavujem na odpočívadle. I tady jsou záchody čisté a s mnoha funkcemi. Obsahují tlačítko „privacy“, při kterém se z kabinky začnou ozývat hlasité ruchy. Přemýšlíme, zda to má ten správný psychologický efekt.

Ubytováváme se v Ósace, ve čtvrti Nišinari, dříve označovanou za „japonský Harlem“. Osobitou čtvrť ale zasáhla v posledních letech gentrifikace. Večer jdeme do izakaje, tradiční japonské restaurace, kam se dá vstoupit jedině bez bot. Pokrmy tu jsou menší a sdílené. Na stůl přistává syrová chobotnice naložená ve wasabi, edamame, vajíčka na sladko nebo ryba shishamo, která se do češtiny překládá jako koruška východní. „To je úplně špatně,“ směje se překladu Kento. Vše je chuťově výborné.

Pokračujeme do města, nakupujeme v 7-Eleven a sedáme mezi ostatní skupinky na chodníku. V Japonsku je extrémně čisto a na odpadky tu člověk skoro nenarazí. Kento nám objasňuje záhadu zdejší mizerné úrovně angličtiny. „Někteří mladí trochu rozumějí, ale stejně nedokážou říct ani slovo, i když na škole excelují. Systém je tu špatný, ani učitelé anglicky neumí. Měl jsem jediného dobrého. Pocházel z Malajsie, ale jednoho dne zmizel. Nikdo nám neřekl, proč. Museli jsme se sami dopátrat. Deportovali ho kvůli tomu, že u něj našli trávu.“

Po chvíli přijde policajt, asi sedmdesátiletý drobný pán. Řekne pár vět a všechny popíjející skupinky se zvednou a bez náznaku protestu odcházejí. Přesuneme se o kousek dál. Kento vypráví o právech menšin v Japonsku. „Když tu hrála Rina Sawayama, podpořila během koncertu stejnopohlavní sňatky. Byla z toho velká aféra. Není to tu jednoduché.“ Debatu znovu rozsekne stařičký policajt, který začne něco povídat. „Co říkal?“ „Že tady zůstat můžem, jen ať se tu nevyserem.“

DEN 3.: KASAI

Přijíždíme do Kasai, čtyřicetitisícového města v prefektuře Hjógo. Koncert se koná v kazetovém obchodě Tobira Records, který vede Taka společně s Australankou Rosie. „Taka dřív dělal jako sarariman, pak dal výpověď a před dvěma lety si otevřel tenhle obchod,“ vysvětluje Rosie. O sararimanech nám vyprávěl už Kento – jedná se o japonské úředníky pracující pro velké podniky. Kvůli takzvaným dobrovolným přesčasům sedí od rána do večera v práci a pak se ještě musí účastnit podobně dobrovolných večerních meetingů. Není překvapivé, že Taka jako sarariman nevydržel – působí jako týpek, který by ihned zapadl do české DIY scény, na Japonce je až překvapivě uvolněný a bezprostřední.

Tobira se soustřeďuje hlavně na experimentální scénu, ale náš indie pop sem zapadá dobře. Mezi sety DJ pouští české lidové říkanky zmixované do děsivých koláží. Koncert je příjemný, lidi postávají mezi regály, vzorně tleskají.

Tobira Records je spojená s galerií Void, jehož majitel nám zajistil bydlení. Při návštěvě nám ukazuje knihu. Pochopíme, že jí bude věnována příští výstava – je plná správně bizarních fotek: kluk, kterému z nosu visí dlouhý sopel, nebo amatérské erotické fotky. Po chvíli zjišťujeme, že se jedná o jeho rodinné album zvané Fujimura Family. Vojta si mezitím kupuje efekt, který vyrábí Takův kámoš MASF Pedals. „Do Česka ještě nic neprodal, ale kupovali od něj My Bloody Valentine.“ Taka se vyptává na Filipa Zemčíka a je bez sebe, že jsme se s ním před pár týdny viděli. Z Tapes je na místní DIY scéně pojmem.

Spíme za městem v tradičním japonském srubu. Popíjíme a posloucháme na discmanu mixtapy, kde se mísí obskurní americké indie s experimentálními japonskými písničkami. I v chalupě mají vše chytré, nicméně o půlnoci se záchod vypne a nemůžeme přijít na to, jak ho znovu rozjet, takže nakonec v Japonsku používáme ke splachování kýbl.

DEN 4.: KJÓTO

Další den nás čeká Kjóto a Kentovi rodiče, kteří jsou zde na pracovní cestě, nás berou za památkami. Jdeme na most Togetsukyo a do bambusového lesa. Všude tu jsou na prodej omamori. Kento vysvětluje, že se jedná o talisman, jenž má nositeli přinést štěstí. Jednotlivé omamori se liší a každé má svůj přesný účel – aby člověk byl úspěšný ve zkoušce nebo aby ho ve stáří nebolela záda.

Pak míříme do šintoistické svatyně Fushimi Inari-taiša. Paní Mizušimová nás učí, jak se správně před vstupem očistit – omýváme si ruce, klaníme se a tleskáme. Všude kolem visí přání místních návštěvníků. Kento nám některá z nich překládá – chlap, co si přeje dostat práci v Googlu, další, který se chce stát slavným youtuberem. Poté už míříme do klubu Live House Nano.

Před koncertem usedáme na chodník před klubem. Kento je v údivu, že pijeme před setem alkohol. „To místní nedělají, chtějí odvést ten nejlepší výkon.“ Nevěří, že v Česku patříme mezi ty spořádanější kapely. Bavíme se polohlasem, nicméně po chvíli musíme dovnitř, sousedka si stěžovala majiteli.

Koncert navštíví asi třicet lidí, včetně Angličana, který v Kjótu žije 20 let a poslouchá nás prý denně. „Nikdy bych nevěřil, že sem přijedete.“ Zjišťujeme, že nás tady skutečně poslouchají, což je surreální pocit. Po koncertě moc nemám náladu na bavení, jdu se projít. Když se vracím, atmosféra v klubu je úplně jiná – Vojta hraje s místními sumo a Japonci zvou Lenku na panáky. Týpek z kapely mě vyzývá na hru. Pak mi Lenka říká, že tu celý večer pokašlává, tak si jdu vydezinfikovat ruce. Japonsko je na tom s covidem nejhůř na světě.

Vracíme se pěšky na hotel. Kjóto bez turistů je opravdovým městem duchů.


DEN 5.: ÓSAKA II

Vojtovi včera doporučili audiovizuální výstavu Briana Ena. U vstupu si návštěvníci stahují dočasnou aplikaci, která jim vypne zvuk při spoušti fotoaparátu, ten je tady součástí všech japonských telefonů, aby nedocházelo k tajnému focení.

Cestou zpět nás zaujme automat na maso. Automaty jsou tu všude, hlavně s vodou a sladkými nápoji. Cena je nízká a stejná jak v centru, tak třeba na letišti – voda za sedmnáct korun, limonády za dvacet pět.

Do Ósaky, místa dnešního koncertu, jedem vlakem. Před klubem Socore Factory nás zastavuje člověk. Přišel si pro podpisy a fotku. Přemýšlíme, jak dlouho tam asi musel stát. Cítíme se, jako když přijedou Američani zahrát do Břeclavi. Místní jsou štědří, ale s pivenkami se tu šetří a v klubech je draho, vyrážíme proto do obchodu. Když vytáhneme v backstage několik strongů, prohodí Kento se svým typickým humorem: „Prosím, odehrajte dneska tu show.“

Klub se zaplňuje pomalu, nakonec přichází asi sedmdesát lidí, přijel i Angličan ze včerejška. Koncert je skvělý, lidi jsou pozorní. Jedna holka nám vzdává hold skrze Google překladač. Japonští hudebníci jsou na vysoké instrumentální úrovni, některé koncerty ale splývají. To neplatí o Ayu Okakitě, která se svým temným elektrem předvádí úchvatnou show. Zjišťujeme, jak výborným tour manažerem Kento je. Svěřili jsme se do rukou člověka, kterého jsme vůbec neznali, přesto k nám přistupuje kamarádsky i s respektem a myslí na vše. Lepšího člověka jsme si na turné nemohli vysnít.

DEN 6.: NAGOJA

Klub v Nagoji se jmenuje KD Japon, jde o legendární místo pod železničním nadjezdem. Navzdory genderové nerovnosti a obecně špatnému postavení žen v japonské společnosti nás překvapuje, kolik žen se tady pohybuje na DIY scéně – starají se o zvuk, dramaturgii, video, šéfují barům. Nazvučení trvá asi 20 minut, přístup je skvělý a vše zní tak, jak má. Hned si vzpomeneme na občasné táhnoucí se domácí zvukovky plné nevyžádaných rad, jak používat efekty a jak nakládat s reverbem.

Přišlo na nás asi padesát lidí, je plno. Před koncertem nakupujeme saké a popíjíme ho poblíž dětského hřiště. Kento by na nás nebyl pyšný. Vedle nás má paní v kleci opici, ale jinak místní působí všedním dojmem. Spořádanost, žádné extravagantní či vyzývavé oblečení, dokonce ani kraťasy se tu v těch vedrech tolik nenosí. V žádné jiné zemi jsme se necítili tak bezpečně, byť to tady působí trochu uniformně.

Hrajeme znovu jako poslední, po koncertě popíjíme s místními a v noci vyrážíme do Tokia.

DEN 7.: VOLNO

Přes den odpočíváme a večer se vidíme s Morim, který nás před lety objevil v kazetovém obchodě Waltz. Dáváme si tam symbolicky sraz. Zapomínáme na deštníky a zaskočí nás prudký déšť. Tara z Waltzu nám dva věnuje a vyrážíme si koupit nové oblečení. V hospodě Mori vytahuje všechna naše alba k podepsání a zasypává nás dotazy. Necítíme se nejpohodlněji vyprávěním o vlastní tvorbě, tak nenápadně stočíme konverzaci k němu.

Narodil se ve východní části Tokia, kde strávil třicet let života. „Posledních patnáct roků se tam ale vše změnilo. To malé, útulné sousedství se začalo měnit ve stylovou čtvrť. S tím šel ruku v ruce i prudký nárůst nájmů. Proto jsem se před rokem musel přestěhovat do nedaleké Čiby – tam jsou nájmy zatím nižší a byty větší.“

Mori umí perfektně anglicky – přes den pracuje ve filmové společnosti a v noci jako překladatel titulků. Výšku nestudoval, jeho rodina si to nemohla finančně dovolit. Anglicky se naučil právě díky filmům. „Výuka angličtiny tu začínala v 7. třídě, nově je to ve 3. třídě – zavádí se kroky, aby se to zlepšilo. Problém je, že v Japonsku se učí jen jak číst. I ti, kteří studují anglistiku, neumí mluvit, pouze rozumí – teda aspoň doufám.“

DEN 8.: VENKOV

Kento má práci, tak se na naši pouť na venkov nepřipojí. Do Ičihary, kde se nachází kazetový obchod Goi Chika, je to asi tři hodiny. Omylem nasedáme do expresu, kde naše jízdenky neplatí a průvodčí se ptá po platných. Nemáme. S úsměvem nám ukazuje, jak si je přikoupit, a ještě se nám několikrát ukloní. Představa, že by na nás kdokoli za něco křičel, se zdá být čím dál nereálnější.

Masajuki, majitel Goi Chiky, nás bere na oběd. Zaplatit za sebe je nemožné, vše za nás chtějí zatáhnout místní. Studio, v němž máme natáčet live session, leží asi půl hodiny od Ičihary. Jízda je kvůli jazykové bariéře tichá, ale dovídáme se, že Masajuki pracuje jako zahradník. Na místě nás vítá komunita asi patnácti lidí, kteří nás berou na doslova bizarní prohlídku. Ukazují, jak otevřít dveře, jak se rozsvěcuje a pouští voda, jak spláchnout záchod. Poté navštívíme nádherné studio, bývalý chlév, kde nám pouští ukázky vizuální tvorby.

Přizvali také Poláka Jacka, který žije v sousedství. Na první pohled vypadá jako mladší verze Krokodýla Dundeeho. Seznamuje nás s historií tohoto místa. „Kupují tyhle chátrající domy a přetvářejí je v komunitní prostory. Já tady mohl zůstat dva týdny po příletu,“ vypráví.

V rámci session natáčíme čtyři písničky, které ještě toho dne visí na internetu. Navečer přichází se svými mladými spolupracovníky čtyřicetiletý architekt Ken, který stojí za obrodou tohoto místa. Umí anglicky a přináší nám nejmíň patnáct piv. Prý ví z instagramu, že je máme rádi.

Usadíme se na tatami a povídáme si o jazykových zvláštnostech. Japonci si všichni rozumějí, jen na Okinawě je dialekt, kterému nerozumí nikdo. Lenka se ptá, zda je možné někde spatřit velekraba japonského. „A jak připraveného?“ ptá se Ken. „Živého, tohoto,“ ukazuje mu fotku. Ken i ostatní jsou zmatení, proč by někdo chtěl vidět živého kraba. Opakuje, že v nějaké restauraci nebo na trhu by se dal sehnat, jen asi menší. „Nene, nechceme ho jíst, chceme ho akorát vidět.“ Smějí se a my se naopak smějeme tomu, že by sežrali všechno.

Když všichni odejdou, zůstáváme s Jackem sami a atmosféra se rázem přepne do typické slav party. Jacek nám povídá o svém čerstvém rozvodu, končíme pozdě v noci, postupně vytuhneme na tatami.


DEN 9.: IČIHARA

Dopoledne nás Jacek bere k oceánu. Procházíme džunglí plnou děsivých pavouků, zapadlá pláž je až na postaršího nahého Japonce a jednu rodinku prázdná. Bavíme se o místní kultuře. Jacek to tu miluje, ale jeho stesk po domově je patrný. „Všichni jsou tak zdvořilí, že člověk neví, zda si opravdu užívají, nebo to mají jen nařízené. Sotva potkáš někoho, kdo je znuděný, naštvaný, smutný.“

Veze nás zpět do Ičihary, na místo dnešní show. Masajuki nás hned vítá s dvoulitrovou lahví saké vyzdobenou naší fotkou. Přijíždí i Kento. Jdeme zvučit a Jacek odjíždí na povinný pracovní meeting. „Je to tu skvělé, ale chybí mi tu nějaká parta, se kterou bychom vyrazili na pláž, rozdělali oheň, koupili piva.“ Loučíme se s příslibem, že se potkáme v Evropě.

Goi Chika je jeden z nejmenších prostorů, kde jsme kdy hráli. Prodala se plná kapacita třiceti vstupenek, další lidi postávají venku, kde je blešák. Tentokrát se mohou lidi zdržovat i před klubem, jinak je to zakázáno. I tak si na nás ale po koncertě přijde stěžovat jeden místní. To je poprvé, kdy vidíme Kenta naštvaného, chlap je značně opilý a křičí, ať zalezeme dovnitř. Party pokračuje v obchodě, na závěr nám jeden vousatý týpek nabízí pálenku s jedovatým hadem uvnitř zvaným mamushi.

Cestou domů projíždíme Tokijským zálivem přes most Aqua Line kolem masivních jokohamských přístavů.


DEN 10.: TOKIO

První show v Tokiu je pro Kenta nejdůležitější – sám ji pořádá. Jedná se o klub Three v oblasti Šimokitazava, která je pověstná svými second handy, jsou jich tu desítky.

Zvukovka probíhá jako obvykle podle přesných rozpisů. Hrajeme v 21:30, ale zvučíme už v půl čtvrté. Vše jede na minuty přesně, k čemuž pomáhají taky digitální hodiny umístěné naproti pódia. Před koncertem potají pijem s Vojtou v backstagi, nicméně na Kenta si nepřijdeme, ani když s blížícími se kroky vše schováme. „Neberte to prosím na stage a hlavně tam prosím přijďte.“

„Trojka“ je zaplněná, přichází téměř stovka lidí. Ani v Tokiu není angličtina lepší, ale už poněkolikáté nás s místními pojí fotbal. Není to jen Paolo Nedvědo a Rosický, kteří místní zajímají, ptají se i na Baroše nebo Kollera. Konverzace probíhá tak, že jedna strana řekne fotbalistovo jméno a druhá vykřikne „jééés“. Když místním ukazujeme fotku Rosického s kytarou, jsou u vytržení.

DEN 11.: TOKIO

Lenka hraje jako ivy z v menším klubu Lush ve čtvrti Šibuja, cestou přecházíme proslulou křižovatku a míjíme sochu psa Hačikó.

Před koncertem si píšu poznámky pro reportáž a v klubu kolem mě spí lidi opření o stůl. Místní dokáží usnout kdekoli, hlavně ve vlacích. „Spíme málo, tak využíváme nejrůznějších příležitostí, abychom to dohnali,“ vysvětluje Kento, zatímco nahlíží do mého notebooku. „To je cool. Hlavně tam nezapomeň napsat o Strong Zero.“

Na koncert přichází asi třicítka lidí, jeden set je lepší než druhý: elektronický projekt Cwondo s prvky glitche nebo temná raperka SAI. Lenka vystupuje na konec a poprvé hraje naživo s akustickou kytarou. Se SAI se po koncertě díky Kentově překládání bavíme. Plánuje tour po Evropě, tak předběžně domlouváme koncert u nás ve Veselí.

DEN 12.: TOKIO

Poslední koncert se koná v klubu Era, zvláštností je jeho poloha – nachází se v pátém patře. Kento spal jen hodinu a vypráví, jak po nocích dělá rozhovory s americkými kapelami a u toho sleduje zápasy oblíbeného Arsenalu. Jeho snem je založit si v LA kazetový obchod. Už teď spolupracuje s Alvvays a pomáhá jim s distribucí v Japonsku.

Rozebíráme vztah Japonska a USA. „Málokdo tam vydrží delší dobu. Nejsme schopní se adaptovat na tamější jídlo. Navíc v restauracích je to v USA drahé.“ Zdejší ceny nás překvapily – ať už jsme tu měli ramen, nudle, kari nebo jiné speciality, pohybovaly se mezi stovkou a dvěma stovkami korun, součástí přitom není jen samotné jídlo, ale taky salát a další přílohy. Voda je všude zdarma. Problematické je stále téma bombardování Hirošimy a Nagasaki. „Když jsem odjel do USA pracovat na univerzitu, kontaktoval mě můj japonský učitel, že jsem zradil naši zemi. To je ale sračka,“ směje se Kento.

Je to naposledy, co zažíváme takzvanou tiskovou konferenci. Před každým koncertem, než se klub otevře, se vytvoří v sále kolečko, kterého se účastní všechny kapely a zaměstnanci klubu. Následuje čtvrthodinka představování plná uklánění a potlesku. Na poslední koncert přijde asi třicet lidí, ale přesto se hraje jako na všech místech moc příjemně. Jedeme vlakem domů a na zítřek plánujeme vyrazit na karaoke. Píšeme Jackovi a dalším spřáteleným lidem, jestli se připojí.

DEN 13.: TOKIO

Naše banda se rozroste asi na osm lidí, přijíždí Jacek i Mori, vyrážíme do Akihabary – futuristické čtvrti, která je proslulá nabídkou elektroniky. Po cestě míjíme automat na postavičku psa shiba-inu, Lenka do něj vloží 300 jenů, ale nic se neděje. „Měli bychom do toho kopnout,“ navrhuje Jacek. Kenji v triku Built to Spill, s nímž jsme se seznámili včera, utíká vyřešit problém do obchodu a vrací se s penězi.

Jdeme do izakaje. V Japonsku obecně schází vege a vegan pokrmy, maso či mořské plody jsou tu skoro v každém jídle. Jacek si ve své rozverné náladě v drinku namáčí kušijaki (maso na špejli). Přesouváme se na karaoke do Mačidy.

Zůstáváme už jen s Jackem a Kentem. Na karaoke objednáváme vlastní místnost a přes tablety volíme písničky i nápoje. „Mohli bychom si přinést svůj vlastní chlast, ale mají tu kamery. Když jsme to naposledy udělali, zavolali na nás policajty,“ směje se Kento. Postupně dáváme Pixies, Britney, Avril, Ricka Astleyho nebo Psycho od System of a Down. Dozvídáme se, že právě zemřela Alžbeta II., pouštíme si O-Zone. V pět hodin ráno míříme vlakem domů.

DEN 14.: TOKIO

Je pátek a potkáváme se s Kentem v Šibuji v nadzemním parku, kam chodívají mladí popíjet. Lenka po včerejší party odpočívá na trávníku, s Kentem vyrážíme do 7-Eleven pro plechovky. „Tohle není cosplay, jen už začal školní rok,“ komentuje místní školáky a školačky, které míjíme. „Když budu mít děti, nechci, aby chodily do školy v Japonsku. Je to tu příliš striktní. Já chodil do školy, která nemusela mít uniformy. Smáli se nám, že to není škola, ale zoo.“

Kento nás bere do japonské herny, kde jsou ufo catchers, se kterými si můžeš vytáhnout pokémona a ostatní plyšáky. Kent se zaměřil na pikacha a naházel tam snad dva tisíce jenů, zatímco Lenka neúspěšně loví v přední části herny. Nakonec se jí podaří vytáhnout medvěda, i s pomocí ženy, která jí přispěje pěti sty jeny. Když jí chce Lenka plyšáka věnovat, ukáže jí na Google překladači: „Now it’s time for you to cherish.“

DEN 15.: ODLET

Je večer, sedíme na bytě a předáváme Kentovi poslední dary. Vojtovu kytaru, dvoje arašídové křupky a plastovou kuličku, která v sobě ukrývá fotbalistu. „Skvělé, to je Júlio César,“ raduje se Kento z bývalého brazilského brankáře.

Bavíme se o sportu. Nejoblíbenější je tu baseball, populární je i tenis, hlavně díky Naomi Ósakaové, která otevřela téma psychických problémů. „Několik lidí, co jsem znal, si vzalo život. Kamarádka, se kterou jsem chodíval do izakaje, smáli jsme se, řešili blbosti. Nic jsem netušil. Hodně jsem si to bral, měl jsem si všimnout, že měla psychické problémy. Kdybych s ní nakousl vážnější témata…, ale teď to už nikdo nespraví. To je největší problém, jsme zvyklí všechno dusit v sobě a odborné pomoci se tu nedostává.“

Probíráme turné, jako soundtrack hrají naše oblíbené české písničky, nejvíc Kenta zaujmou Cold Cold Nights. Při pohledu na přetékající koš s plasty se ptáme, jak to tu je vlastně s ekologií. „Že jsme nějaká ekologicky vyspělá země, to není moc pravda.“ Všimli jsme si, že se tu s plasty nešetří. I v balení o třiceti sušenkách má každá svůj obal.

Noc pomalu končí, ráno vyrážíme na letiště. Dopíjíme Braníka, Kento je fascinovaný tím, že je v plastové láhvi. „To jsem nikdy v životě neviděl.“

Info

Text vyšel ve Full Moonu #138.

foto © Jakub Zbořil a Atsushi Katsuragi

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Kam na rajz s Filipem Vondráškem (Mighty Sounds)

redakce 13.06.2024

„Prázdniny servírují všelijaké výzvy a jednou takovou by mohl být výlet do Neapole na australského rodáka Xaviera Rudda.“ Pár tipů na trip.

Pořadatelská: Adam Godziek (Tauron Nowa Muzyka)

redakce 10.06.2024

Jak dlouho jezdíme do Katovic na Tauron Nowa Muzyka? Minimálně deset let o něm píšeme ve Full Moonu, ale někteří z nás pamatují i jeho začátky. Pár otázek pro šéfa.

Kam na rajz se Soňou Borodáčovou (Terén)

redakce 04.06.2024

V současné době pracuje jako intendatka platformy Terén, která propojuje divadelní oblast s dalšími nedivadelními obory a testuje hranice performativního umění. Kam nás pozve?

Protokol: Haštal Hapka

redakce 29.05.2024

Mimo jiné napsal hudbu k jednoaktové opeře pro jazzové kombo, smyčcové kvarteto a ansámbl sólistů, jejíž premiéru uvede bienále NODO. Na jaké hudbě vyrostl?

Kam na rajz s Michalem Vojcechem (Festival Habrovka)

redakce 27.05.2024

Michal Vojcech z festivalu Habrovka zve na tři letní festivaly a jeden podzimní koncert. Co to bude?

Vstupní prohlídka: Stratopilot

redakce 24.05.2024

Debutové EP odráží zkoumání okolního světa i uchování prchavých pocitů. Totéž jsme sledovali v následujícím dotazníčku.

Pořadatelská: Michael Šimon (Selection)

redakce 23.05.2024

Booker Michael Šimon zve na Beth Ditto a taky doporučuje unikátní vtipnou elektroniku reflektující témata přistěhovalectví, identity a střetu kultur. Co víc?

Protokol: Brother Michael (Psymon Spine)

redakce 16.05.2024

V našem protokolu jsme vyzpovídali klávesistu a producenta Brother Michaela, abychom nahmátli hlubší kořeny kapely.

Kam na rajz s Bárou Hodonickou (Regiony)

redakce 15.05.2024

„Jedinečná atmosféra, očekávaná i naprosto náhodná setkání dělají z divadelního Hradce to jediný místo, kde v červnu chce a musí být každý,“ říká ta, která žije kulturou.

Vstupní prohlídka: Lament

redakce 13.05.2024

Apokalyptické vize i sociální kritika, poezie, u které se tančí. A dvojice Lament v naší čekárně u příležitosti aktuálního alba.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace