Rozděl a panuj! (DIV I DED)

Už to tady jednou bylo, Sebastians, Toyen, Ecstasy of Saint Theresa… jenže historie se ráda opakuje a tak je v zahraničí kdysi hojně vzývaný subžánr alternativního rocku opět černým koněm domácí scény. Ta ve větší či menší míře dlouhodobě reflektuje světové dění a jen stěží mohla ignorovat nedávné vzkříšení většiny zásadních jmen shoegazingu. Z valné části jsou na vině ikoničtí (a dodnes nepřekonaní) My Bloody Valentine, jejichž comeback přišel jako blesk z čistého nebe, o to větší pozdvižení však vyvolal. Následoval reunion Slowdive, na pódia se vrátili neposlušní The Jesus and Mary Chain a po nevyhnutelném rozpadu Beady Eye už všichni netrpělivě vyhlížejí první koncerty Ride Andyho Bella. Jako by se někdejší stavitelé žánrových pilířů ohlíželi po raných devadesátkách, kdy se k nim svět s nástupem grunge a britpopu otočil zády. Vypadá to, že i s odstupem let mají pořád co říct.

Když v červnu 2013 nakoukli do velkého světa rakovničtí Manon meurt coby nebojácný support řinčivého ansámblu Kevina Shieldse, bylo jasné, že jejich odvážný krok nezůstane bez odezvy. Zacyklená nálož kytarového vazbení sázející na symbiózu (anti)melodického hluku s jemným, nezřídka dívčím vokálem je, zdá se, konečně zase v kurzu. V hlavní roli The Finally, Manon meurt, At Bona Fide a nejnověji i nadějně se tvářící duo DIV I DED. Pod záštitou Dialog Crew vyšel posledně jmenovaným nedávno nadmíru slibný debut Born to Sleep. Jsou z něj slyšet jak poctivě vydobyté pozice žánrově spřízněných předchůdců, tak i sympatická snaha dělat si to za každou cenu po svém. Delikátní banket z osvědčených surovin. Otřepané „nomen omen“ sedí na DIV I DED jak prdel na hrnec. Potkali se v Ostravě, on byl z Frýdku, ona z Ústí nad Labem. Jenže hudba si ze vzdáleností nic nedělá. Co by jeden chápal jako nepřízeň osudu, to pro Filipa s Viktorií naopak zafungovalo jako hnací motor. Tvůrčí tandem byl na světě a vzájemné porozumění se stalo účinným katalyzátorem přirozené kreativity.

Otvíráku Late Awakening stačí půl minuty, aby si vás dokonale ochočil a zmámené povodil přízračným bludištěm z masivních kytarových stěn. Jako by se svět ponořil do neprostupné mlhy a cestu ven znala jen víla, jejíž sladce ševelivý hlas k vám doléhá odkudsi z dáli. Světlem na konci tunelu je zvonivá Star Rover II, oživující vzpomínku na brilantní album alone. australských The Morning After Girls. V zasněné Electric Age dostávají vrstvené efekty bezmála orientální nádech, technickými finesami naopak příjemně šetří pohodovka Frozen, ve které líbezný vokál obletují nevtíravé smyčce. A důrazně rezonující struny v dychtivě vygradovaném majstrštyku Other City spiklenecky pomrkávají na rakovnické špílmachry Manon meurt. Mládí vpřed, kytary do střehu.

Vyklidněná Between Us se po nenápadné „dreamy“ ose stáčí až někam ke kultu losangeleských matadorů Medicine, následná No Line zase šikovně těží z řemesla Siouxsie and the Banshees. Při poslechu Machines leckomu naskočí Yeah Yeah Yeahs, jenže spílat talentované zpěvačce, že se její hlasivky zhlédly v Karen O, by bylo podobně prozíravé, jako osočovat Sonic Youth z přemíry hlasitosti. Celá deska je logicky prosycena širokou škálou přirozených vlivů a více či méně zjevných inspirací, nikdy však nejde o lacinou imitaci. Naopak, DIV I DED se za všech okolností snaží intuitivně rozvíjet odkaz slavnějších soukmenovců, nezříkají se žánrových tradic, jen mají vlastní hlavu a nikam nespěchají. Už teď se nemůžu dočkat, až je uslyším z pódia, nahrávka Born to Sleep je pro živé hraní jako stvořená.