Rozptýlit předsudky (KVIFF 2023)

V posledních letech jsem hudební festivaly vyměnil za filmové. Po návštěvách Letní filmové školy v Uherském Hradišti a na dokumentární snímky zaměřeného festivalu v Jihlavě byla cesta do Varů otázkou času, jakkoliv jsem se té představě bránil především na základě zvěstí o davech, s nimi spojené nemožnosti dostat se na vytipované filmy a o všudypřítomném exhibicionismu. Možná i proto jsem příjemně překvapen – v úterní poledne bylo sice u Thermalu živo, ale zástupy a kolapsy se nekonají. Akreditace proběhne naprosto hladce, včetně focení a po ubytování na hotelu mířím prostorným a volně přístupným „areálem“ na poloprázdnou novinářskou projekci íránského filmu Nekonečná hranice.

Ten se točí kolem klasického regionálního tématu politických represí, náboženských komunit a (útěku do) vyhnanství. Silné téma a řemeslné kvality však postrádají svěžest či výraznější autorský rukopis, viditelný například u loňského snímku Medvědi tu nejsou Jafara Panahiho, který se v rámci letošního ročníku promítá také. Poděkování v titulcích Mohammadu Rasoulofovi mi vše objasní. Jeho vítězný film z Berlinale 2020 Není zla mezi námi je přesně tím typem filmu, který Abbas Amini natočil – kvalitní, podávající silnou a důležitou výpověď, ale výrazněji nevybočující.

Naopak překvapivě výrazným je letošní vítěz z Cannes – Anatomie pádu francouzské režisérky Justine Triet. Po zklamáních z předchozích let jako Titan, a především Trojúhelník smutku je s podivem, že zrovna Ruben Östlund, letošní předseda poroty v Cannes a okázalý tvůrce, vybral něčím nenápadně vedený a subtilní film pojednávající o dlouhodobých vztazích, prožívání společných traumat a (ne)schopnosti o nich mluvit. Soudní přelíčení dává záběrováním a kostýmy vzpomenout na Dreyerovo Utrpení Panny orleánské a když spustí svůj bilingvní monolog excelentní Sandra Hüller, utíká dvouapůlhodinová stopáž rychleji než kdejaký krátký film.

Před další projekcí je čas na první průchod kolonádou. Vymotat se z okolí Thermalu a přidružených párty spotů a stánků chce trochu trpělivosti, ale za prvním meandrem řeky Teplá se proud lidí ředí a nic nebrání pohodové vycházce až k hranici lesa u historické budovy Císařských lázní. Tam poprvé výrazněji zavane dovolenkářský snobismus z Grandhotelu Pupp a přidružených butiků se směšně honosným hyper-formálním oblečením.

Energii na poslední projekci dne doplní větrník ve stánku České televize, dostat se do Karlovarského městského divadla však příliš úsilí nevyžaduje – rezervaci na film lze bez problému vytvořit ještě pár hodin před začátkem. Po zhlédnutí filmu Dospěláci se mi chce k předchozí větě doplnit „bohužel”, ale to bych byl možná zbytečně přísný. Americké indie řeší vztah tří odcizených sourozenců a jejich nemotorné snahy o opětovné sblížení. Ve své typické roli předvádí Michael Cera svůj tradiční trapný divno-výraz celých 91 minut a to, že občas trefí správnou hranu vtipu, nedokáže film vytáhnout z přinejlepším průměrné žánrovky.

Žánrovému zařazení se naproti tomu vzpírá film Defraudanti. Tři hodiny trvající antiteze heistového filmu balancuje na hraně reality a fantazie tak soustředěně, až ji to trochu škodí. Kdyby mu režisér Rodrigo Moreno popustil uzdu, neváhal bych jej zařadit mezi nejlepší letošní projekce. I tak jde ale o výjimečný počin plný ojedinělé nálady prolínající devadesátkové prostředí bank s argentinskou prérií a hledáním svobody.

Pokud Defraudanty označuji za unikátní, těžko hledat slova na filmovou esej Poslední chvíle lidstva Enrica Ghezziho a Alessandra Gagliarda. Na ploše bezmála dvou set minut nabízí důmyslně konstruovanou montáž z filmové historie a osobního života. Například archivní záběry divadelního monologu podkresluje masivním trapovým beatem, drone-ambientní pasáže vesmírného snění bez váhání utne, aby nechal diváka vykoupat v realitě všednodenních reportáží lokálních tragédií. Nepočítal jsem, kolik lidí bylo na začátku filmu v solidně zaplněném divadle Husovka, ale po skončení je nás tam přesně osm.

Druhý den uzavírám o půl jedné ráno dveřmi balkónu, abych co nejvíce utlumil diskotéku pod Thermalem. Se začátkem státních svátků se Karlovy Vary začínají nebezpečně plnit, zítřek plánuji strávit celý v jednom sále. V rámci sekce Horizonty to není problém, jelikož jde o další perly z Cannes.