Roztáčení hvězdných smyček (William Basinski)

Vypovídá hudba, kterou člověk tvoří nebo poslouchá, o jeho povaze? Autor enormně minimalistické, smutné hudby William Basinski říká svou vizáží jasné „Ne“. Manýry rockové hvězdy si pěstuje dlouhodobě, na své vůbec první vystoupení v Praze se ale vyšvihne i na své poměry. Objem vlasů by mu mohl závidět i Kocour z Červeného trpaslíka, lesklostí a upjatostí oblečku se vyrovná glamrockovým idolům, k tomu mluvené intro jak od Arnoštka.

S prvním zvukem komedie přestává. Basinski spouští na své poměry syrové, hutné smyčky ve středech i basech. Přibývají další, další a další. Původní odstup se mění v naprostý ponor, smyčky namotávají vědomí a strhávají do zvuku na iracionální úrovni. Záhy nastupuje nesmírně pomalé decrescendo, rozpad, ve kterém je hudba stále subtilnější i melancholičtější. Povlovné cykly dokonale doplňují světla v desítkách modrých paprsků, které najíždějí do publika a při návratu jej táhnou s sebou. Bourají hranici mezi hledištěm a jevištěm, kde se fyzicky takřka nic neděje, a podporují dojem prostorovosti zvuku. Vlny jsou ve spojitosti s ambientem otřepanou metaforou, tady je ale příliv a odliv zvuku a světla takřka hmatatelný, principiálně stále stejný, reálně pokaždé trochu jiný.

Neustále se nenápadně přelévající koncert dospěje k druhému, muzikálnějšímu vzepětí v jakési hudbě sfér, která by byla ideální náhražkou klišovitých soundtracků k vesmírným cestám – Basinského zvuky zní často cize i po čtyřech dekádách ambientní historie. Krátký zvukový příval evokuje nekonečně pomalé odcházení, ve kterém je hudba tím krásnější, čím je nenápadnější. Smyčka praskání se ztišuje za hranici slyšitelnosti, vracíme se do reality. V ní milovník brutálních kontrastů a pouťových oblečků William Basinski rozdává vzdušné polibky.