Track týdne: Soko - Blasphémie

Začínám mít tendenci se v průběhu roku pořád vracet k té samé desce. Přičemž k desce zdaleka ne nové, pouze objevené se značným zpožděním. Minulý rok jsem se naučila nazpaměť takřka všechny písničky z vynikajícího alba Ctrl R&B divy SZA, teď už několik měsíců za sebou točím postpunkové album Soko My Dreams Dictate My Reality. Od té doby, co jsem koncem února pozorovala z okna letadla oblaka zalitá sluncem a u toho poslouchala snivý duet Soko a Ariela Pinka Monster Love, do mé hudební knihovny nepřistála žádná deska, u které bych s láskyplnými vzpomínkami trávila tolik času.

V Bordeaux narozená herečka, producentka a Gucciho múza Stéphanie Alexandra Mina Sokolinski se na albu My Dreams Dictate My Reality lehce nakřáplým pološeptem svěřuje s nočními můrami a náladovými skoky nebo poněkud ironicky zkoumá otázky genderu („Tak kdo nosí kalhoty a kdo zalévá kytky?“). Je energické, jízlivé a temné, mnohem výraznější a tvrdší než debut I Thought I Was An Alien z roku 2012, jemuž vládly mimořádně křehké písničky připomínající pokojové nahrávky deníkových útržků. Soko říká, že se na něm vyzpovídala ze svých strachů a dětských traumat, zatímco druhým albem chtěla nad tím vším převzít kontrolu.

Dnes je jí čtyřiatřicet, žije se synem Indigo Blue (pojmenovaném po písničce kapely The Clean) a s partnerkou Stellou v Los Angeles a z domácí izolace vysílá na YouTube pokojové verze písniček z chystaného třetího alba. Minulý týden se na svém kanále zjevila v červených šatech s bílým límcem a poprvé zazpívala v rodném jazyce. „První písnička, kterou jsem kdy napsala ve francouzštině. Možná proto, že jsem se cítila nejtragičtěji. A nejerotičtěji. Všechno najednou. Doufám, že se bude líbit. Pusu,“ vzkázala pod videem. Teskný a zasněný motiv, šepot a valčíkový refrén – skladba Blasphémie by klidně mohla být soundtrackem k nějakému (ne nutně francouzskému a ne nutně starému) filmovému dramatu. Scény milenců prožívajících vášnivá muka a hlubokou něhu v kulisách mlhavého evropského města se přímo nabízí. A fatalismus, který k takovým příběhům patří, si našel cestu i do téhle písničky. „V podstatě je o tom, že vezmeš něco krásného a zničíš to, přičemž víš, že to zničíš, ale nemůžeš s tím vůbec nic udělat.“

„Bojím se zemřít sama. Usnout a nikdy se neprobudit. Nikdy neucítit dotek tvé tajemné kůže.“ Téma smrti Soko zpracovává celou svou kariéru a vlastně i celý život, od té doby, co jí v pěti letech zemřel tatínek. Boj s démony, který Soko reflektuje v hudbě, ale možná přes počáteční zranění a pozdější vzpíraní konečně dochází smíření. Jiný singl, který předchází novému albu, deklaruje: Být smutný není zločin. Smutek nemizí, ale časem nastupuje uvědomění, že se za něj nemusíme stydět. Nová deska Soko nazvaná Feel Feelings vychází příští pátek.