Vstupní prohlídka: Ida the Young

Indiefolková skupina z Plzně Ida the Young která si získala pozornost humorně morbidními texty, snovými vokály a nenucenou hravostí, intimitou a jemnými elektronickými doteky. Zakládající duo Iris Hobson-Mazur a kytarista Marek Koliha doplňují Filip Simon na bicí, Jakub Richtárech na klávesy a basu a Pavel Kielberger na kytaru a basu a něco osobnějšího se o nich dozvíte níže. Sejdeme se na coloursovské Full Moon stagi v půlce července.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?

Iris: To se pořád mění, ale momentálně poslouchám Marquee Moon od Television, End of the Middle Richarda Dawsona a nové album Ichiko Aoba Luminescent Creatures. Co mě asi ovlivnilo nejvíc v minulosti, tak to byli Fleet Foxes – poslouchala jsem je pořád dokola od patnácti až do devětadvaceti.

Marek: Moje základní inspirace, které jsou podle mě i nejvíce slyšet v písničkách, co dělám, jsou věci jako Elliot Smith a Nick Drake. Jejich kytarové hraní je nekonečně inspirující. V poslední době mě hodně baví francouzská kapela Air a nejnovější album od Cindy Lee Diamond Jubilee.

Pavel: Inspirace je komplexní záležitost a může přicházet odkudkoliv. Pro sebe nerozlišuju hudební styly, ale spíš přístupy a omezení. A ty nejsou nutně spjaty s žánrem nebo nástrojem a často se do sebe přelévají. To, že hraju na kytaru v kapele, kterou většina označuje za folkovou, neznamená, že by pro mě inspirace neprosakovala z IDM nebo junglu nebo práce s modulárním syntezátorem.

Slajmr: Kamarádi moji milý. Taky bubeník z BCNR a Matěj Šolc a asi zkrátka co jsem kde tak zaslechl smíchaný s rytmem mého srdce.

Jakub: Jako dítě jsem chodil na klasickej klavír, miluju zasněnýho Debussyho a podle mě neexistuje moc lepších věcí než Ravelův Smyčcový kvartet – tres rhythme. Celej život mě pronásleduje Danse macabre, to jsem slýchával jako malej z jedný kazetový audio pohádky. No a dodnes vidím tu zpropadenou cestu na úpatí hory, na který jel za úplňku vůz s koňským spřežením. A jak se říká, co se v mládí naučíš, to ve stáří jako když najdeš. Chábři z kapely říkaj, že jsem karaoke mašinka na popový songy. Bodejť by ne, když u nás doma jela on repeat Vondráčková, Satriani a Cher.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?

Iris: Studuju animaci na UMPRUM, momentálně mám ale pauzu. Věnuju se projekci, kterou jsem nedávno mohla využít i naživo v Punctu na Žižkově na jejich oslavě narozenin. Taky jsem si právě koupila skener Canon, užívám si skenování různých věcí.

Marek: Momentálně nepracuji, což si velmi užívám. Takže se soustředím hlavně na kapelu a její fungování. Kromě hudby mě baví vaření chálek pro chábry a večerní smažení PS4.

Pavel: Baví mě fotit na film, protože u toho většinu času vůbec nevím, co dělám. S kamarádem si párkrát do roka pájíme vlastní prototypy různých zvukových modulů. Po delší době jsem se vrátil ke čtení a snažím se pravidelně běhat.

Slajmr: Bavím se pozorováním schnoucí barvy. Živím se jako zahradník a nově, díky Kubovi, jako dabér.

Jakub: Miluju herní sérii Dark Souls, takže pokud zrovna nekoukám na Slajmra, jak pozoruje schnoucí barvu, pravděpodobně se plahočím Blighttownem v Dark Souls 1 a umírám na otravu. Živím se video produkcí, to znamená točením, střihem, produkcí i postprodukcí. Zrovna si libuji zdokonalováním se v After Effects, to je nekonečná propast možností, asi tak jako Great Hollow v DS1.

Co je nejhoršího na hraní v kapele?

Iris: Nejhorší jsou videopozvánky na koncerty, při tvorbě kterých vždy přijdu o důstojnost.

Marek: Dříve bych řekl organizace, ale k tomu jsem si postupně našel cestu a vlastně mě to teď hodně baví.

Slajmr: Je to závazek. Je to jako mít dítě. Akorát máte pět dětí a vy jste jedno z nich.

Jakub: Nejtěžší je to, že jsme různí lidé, co dělají věci jinak, všichni jinak přemýšlíme a věci cítíme. Což je ale zároveň to nejlepší, protože to dělá soužití a tvoření zajímavý, ta rozmanitost, různost. Je to nejen krásný hudebně, ale i lidsky.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?

Marek: Vtipná videa a jejich referencování. Popravdě asi tak polovina věcí, co říkám, je referencování YouTube videí.

Pavel: Nefunkční žaludek. Ale jinak čím dál míň věcí. Učím se držet pozornost po delší a delší časové úseky. Při skládání elektroniky se to hodí.

Slajmr: Úplně cokoliv, jakákoli další věc, která je něco jinýho než to, na co se soustředím.

Jakub: Nejlepší na rozhození pozornosti, třeba na pódiu, je začít se soustředit a být pozorný. To je garance minimálně zapomenutí toho, co zrovna hraju, v horším případě existenciální krize, proč a kdo jsem a co dělám na pódiu?!

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?

Iris: Právě jsme odehráli hodně koncertů v Bavorsku a když jsme hráli v Plattenzimmeru v Altöttingu, měli tam jedno dobré nealko pivo, jehož název si nepamatuju… Tohle, pak jablečný nápoj (Apfelschorle) a nějaký veganský salám.

Marek: Uhh, to nealko pivo, o kterém mluví Iris, je fakt super. Plus kdykoliv je nějaká teplá vegan večeře, tak to je top.

Pavel: Nad otázkou koncertního jídla v kapele často debatujeme a je to zajímavé téma. Nikdo nechce být rozmazlený a mít vysoké nároky, zároveň není nikdo, koho by nepotěšila teplá večeře. Vždycky se záhy dostaneme k tomu, jestli je vlastně alespoň nějaké základní jídlo pro kapelu vysokým nárokem, nebo by mělo být samozřejmostí. A spíš se shodujeme na druhé variantě. Všichni jsme skromní, a tak nás jakákoliv maličkost potěší a jsme za ni rádi. Koncerty ale dokážou být energeticky náročné a člověk často stráví půlden cestou a obvyklý čas večeře vybalováním, zvukovkou a hraním, takže se hlad kumuluje a většinou se hned po koncertě dostaví ve velkém. A pak by si člověk tu teplou večeři opravdu přál… Naše únorová tour ale byla gastronomickým zážitkem od začátku do konce, takže si není na co stěžovat. Nutno podotknout, že v zahraničí je poskytnout kapele dobré jídlo daleko větší samozřejmostí než u nás.

Slajmr: Teplý jídlo a studený drinky. Ale když nic, tak nevadí. Kafčo bych si dal. Nebo čaj, jakejkoliv klidně.

Jakub: Když jedeme přes celou republiku, dokáže mě absence pořádnýho dlabance v backstagi s prominutím zarmoutit. Kus chleba a obložený talíř je hezký na pohled, ale žaludky pěti lidí jím těžko naplníš. DEJ MI ŘÍZKY VOLE. A falafel pro zásadovou část kapely. Osobně bych si přál v každý ledničce Spezi – německá limča bohů podobná Kofole, ale trochu víc fresh. No anebo pana doktora Peppera ve verzi creamy soda, to je moje go to lahůdka.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?

Iris: Jako zpěvačka nemám žádné vybavení, takže pravděpodobně za veganské dinosauří bonbóny, které během zkoušek pojídáme, a za sešity na psaní písní.

Marek: Nejsem úplně velký gearhead, takže si spíše kupuji věci, které nutně potřebuji. Jednou za čas udělám větší investici v podobě kytary nebo aparátu, ale jinak nic moc, nemám velkou sběratelskou potřebu a velké množství efektů je pro mě moc overwhelming.

Pavel: Zrovna jsem si vydělal nějaké peníze a přesvědčuju se, abych je hned neutratil za drum machine. Ráno jsem musel násilně zavřít deset záložek v prohlížeči.

Slajmr: Blány a paličky. Šlapky.

Jakub: Čas jsou peníze, to zaprvý. No a protože čas jsou peníze a hraní v kapele stojí čas, tak mě hraní v kapele stojí peníze. Takže kapela mě stojí čas i peníze. Jako děti. A stejně jako kvůli děckám i kvůli kapele to prostě udělám. Mám je rád, ty moje čtyřčátka. Někdy teda chlastám, abych to dal. Ale hele, ty děti, no dejte mi za pravdu. Není to radost?

Jak byste charakterizovali současný svět ve třech větách?

Iris: Shrnout současný stav světa do tří vět je nemožné, ale řeknu, že je to čím dál víc frustrující, nekonečně fascinující a vedené bandou bezcitných idiotů.

Marek: Žijeme ve společnosti, což je možná ten problém.

Pavel: Pro všechno zlo na světě je tu spoustu dobrého. Pro všechno dobro je na světě spousta zlého. Kdo hledá, najde.

Slajmr: Víc jídla než dokážem sníst a víc srandy než si dokážem užít. Je to ale nerovnoměrně rozprostřený po zeměploše.

Jakub: My lidé jsme stvoření nedokonalá a v této nedokonalosti jsme stvoření stejně tak hnusná, jako krásná. A podle toho vypadá i náš svět, kterému ještě pár let budeme vládnout a dávat mu krásně nedokonalej lidskej nátěr. Minimálně do roku 2032.