Čtrnáct těžkých kamenů ze dna (Jany Vébrové)

Když hrála Jana Vébrová na Ženfestu – festivalu, na kterém jeho pořadatelka Martina Trchová představuje české hudebnice –, bylo jasné, že má svůj vlastní, naprosto jedinečný hudební svět. Na stagi její vystupování působilo jako jakýsi kultický obřad. Hrála na harmoniku a zpívala a publikum na ni jen nevěřícně zíralo. Na podzim o ní na jiné kulturní akci básnil Jakub Čermák alias Cermaque, opěvoval její podmanivý zjev. O chvíli později, v prosinci 2022, vydala singl Padá listí a letos v únoru druhý, Námořník. Teď Jana Vébrová vypouští do světa druhé album Kameny ze dna.

O písničkářce se v hudebních kruzích mluví jako o nástupkyni Radůzy a takové přízvisko nutně přináší velká očekávání. Desku navíc vydávají Indies Scope, ti by žádnou mainstreamovou zpěvačku pod křídla nevzali, a produkoval ji Ondřej Ježek, což je taky záruka kvality.

V první písni Bože můj si autorka vypůjčila lidový text, vyzpívá ho silným, precizně intonujícím hlasem a doprovodí se harmonikou. V následných Břízách naopak zavládne pohádková atmosféra, a ačkoliv jsou písně úplnými opaky, obě mají co říct. Jedna je emoční výpovědí a druhá vyprávěním. Ovšem Písečný vír drží pohromadě jen díky patternu v harmonice. Bicí tady neurčují rytmus, ale už tak dost rozháraný track spíš rozbíjejí a slova přestávají být srozumitelná.

Na konci první poloviny alba na posluchače vyletí Holoubek, který narozdíl od biblické holubice nepřináší olivovou větev, ale zprávu o egyptských ranách. Texty i hudební svět Jany Vébrové jsou totiž docela ponuré a tento rys se značně prohlubuje ve ztvárnění jedné z pověstí z Erbenovy Kytice. Nejenže se v příběhu objevují výhradně témata hřbitova a smrti, ale depresivní ztvárnění autoři podbarvují melafonem a houslemi v tísnivé vysoké poloze. Skoro to vyvolává pocit, že jediným účelem tvůrců je posluchače vyčerpat. A troufnout si na Jaromíra Erbena vyžaduje jistou odvahu. Chtělo by to v každém verši neporušovat přízvuky, tedy důrazy na první slabiku ve slovech, což se děje jak na tomto místě, tak i ve druhé vypůjčené pověsti Štědrý den. Textu pak není rozumět a tahá za uši.

Záleží na nátuře toho, kdo si album zrovna pustí. Jestli se nenechá skolit truchlivými písněmi, přispěchají mu na pomoc Kaštanoví koně a Zhublá láska, skladby s autorskými texty. Objevuje se v nich i trocha světla, úroda spasená sarančaty vyrůstá z nové půdy. Samoúčelná snaha o originalitu tady ustupuje potřebě vyjádřit emoci. Bůh seslal na Egypťany deset ran, na novém albu Jany Vébrové jich ale rozhodně deset není. Zároveň by tam nemusela být žádná, kdyby se při výběru písní vyškrtaly ty, ve kterých pochmurná atmosféra přehluší melodii a neuměle zpracovaný text zastíní význam vět.

Ve videu na YouTube Jana Vébrová říká, že člověk v životě nemusí vždycky dělat činnosti, které mají praktický, všeobecně přijímaný smysl. Těmito slovy svou chystanou jarní ratolest představuje. Nabízí se ale otázka, jestli autorku ke spojení čtrnácti skladeb dohnala potřeba psát, nebo touha po osobitosti za každou cenu. Výsledkem je, že se na streamovacích platformách objeví čtrnáct těžkých kamenů ze dna.