Údernost a prozaičnost společně s otevřeností a humorem (něco něco)

Něco, nebo snad všechno přitvrdilo. Zintenzívnělo. Čtvrté album kapely Něco něco  ji nachází v kompaktnější a přímočařejší formě. Čas na oddech teď není a poetika se odkládá: sexualita, ženskost, rebelie i otevřenost. Všechno vedle sebe nahuštěné jako eponymní omáčka ve sklenici.

Něco něco už od svého prvního alba Začíná (2020) lavírují mezi postpunkem, synth popem i rockem s disko prvky. Kapela Alžběty Tkáč Trusinové (vokály) a Tomáše Tkáče (kytary) se od začátku nebojí křehkých vztahových, emočních i ženských tématy, která pojímá poeticky a s nadsázkou, která zůstává. Elektronický zvuk hraje prim a jeho lehkost rovněž, ovšem nově se rozšiřují o bubeníka Václava Švestku a spolu s ním střídá lehkost průbojnost. Kytary se derou dopředu víc než dřív.

Úvodní skladba Noční plán na nikoho nečeká: basa, bicí, elektronické beaty v první vteřině chytnou a nepustí, což platí pro celou nahrávku. „Dívám se dozadu a vidím, co mohla jsem udělat líp, valí se na mě přešlapy a chyby a ráno je to nejhorší,“ ohlíží se Tkáč Trusinová a při tom se brání návalu nových vjemů a myšlenek, které neustále přicházejí. Zaobírá se sama sebou a snaží se inspirovat ostatní, i když její přešlapy působí povědomě. Vždyť každá, každý občas „zabíjí minuty, až na dno scrolluje“, když je sám doma.