Dej pozor chlapečku… aneb Racci Ondřeje Hrabala

Racci, druhý knižní počin Ondřeje Hrabala, jsou kompaktním, uceleným souhrnem vracejících se motivů, scenérií a nálad. Hrabal donedávna působil především na scéně slam poetry (mistr ČR 2018), v poslední době se přesunul k hudbě (skupina Bartleby) a psané poezii, debutoval sbírkou Nezkoušej se usmát (2019).

Oproti jeho prvotině se v Raccích vytrácí esenciální zkratkovitost a minimalismus, není ale zřejmé, ve prospěch čeho se tak děje. Hrabalovi zůstávají na obecné rovině stejná témata – stále tu běží o mezilidské vztahy, reflexi vnitřních pochodů, světových událostí. Je to především forma, která je odlišná, zároveň ale bylo dokonale ovládnuté vyjadřování v první sbírce tím, díky čemu byla ojedinělá a úderná.

Posun je nejznatelnější při četbě první, stejnojmenné básně Racci, básně současně nejdelší. Sestává z minipříběhů propojených říkankovitou obměnou refrénu s leitmotivem „bytí v pořádku“, přičemž z obsahu básně je zjevné, že nic v pořádku není – svět, vztahy, ani sami jedinci (ptačí i lidští). Působivou melancholickou až apatickou atmosféru narušují nadbytečná vyjádření „racci/ se stali nelétavými ptáky/ uvěřili že –– stát/ je pevnější/ než být svobodný/ tak křídla ochabla a utichla“ a hlavně didaktický tón celé básně „racci/ žerou odpad/ jsou to češi/ ptactva […] dcera zírá/ jak to/ že to proboha nevidíte/ polije se benzínem/ -/ -/ kráva/ pomyslí si všichni/ zapálila nám hnízdo“.

Kratší, fragmentárnější básně jsou konkrétnější, mizí obecné glosy, ve středu zájmu stojí dílčí části reality, v rámci kterých se ale buduje celistvé a přesné sdělení s jednotnou, pohlcující atmosférou. „Jemně potřepávala/ jeho realitou/ a r p e g g i o/ v lámaném beatu/ neudýchat bolest kolen/ manicky měnit směr běhu/ na penroseově trojúhelníku.“

Lyrický subjekt se potácí mezi vysněným světem harmonie (spojeným s přírodou) a světem, ve kterém žije, jako hlavní kulisu používá technologie a sdělovací prostředky (emoji, hastagy). Do fenoménů a událostí aktuální doby Hrabal často zdařile promítá neutěšený stav jedince a jeho vnitřního světa (Buď koučem, #fuckcovid19).

O promyšlené ucelenosti sbírky svědčí jednak její struktura, když začíná a končí několikastránkovými básněmi, zatímco zbytek tvoří krátké kousky, jednak velmi prostá grafická stránka. Ta je postavena na jediné barvě, modré, která koresponduje s ústředním přímořským motivem sbírky, a zároveň evokuje pocity smutku, melancholie, kterých jsou Racci plní.

„Dej pozor chlapečku/ať se neztratíš/ v džungli“ začíná jedna z básní. Nezbývá než popřát Hrabalovi to samé. Byla by ho škoda.