Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Koncem minulého roku bylo The Beatles zase všude plno. Hlavně kvůli jejich „definitivně poslední“ písní Now and Than, částečně i výroční reedici kompilací, které mezi fanoušky vešly ve známost coby Red Album a Blue Album. Do této atmosféry vešel se svým o poznání méně nápadným albem I Beatles opavský kytarista, publicista a pedagog Milan Bátor.
Nejrůznějších verzí skladeb The Beatles bychom napočítali tisíce. Některé jsou zásadní, jiné zapomenuté, jedny nacházejí v originálech netušená zákoutí, další jsou akorát pro ostudu. Aranže pro klasickou kytaru, které napsal italský virtuóz Mario Gangi (zemřel v roce 2010) dozajista nejsou jedinými – přesto působí, i díky kombinaci jazzu a italské zpěvnosti, stále svěže a původní materiál pojímají tvárně, po svém a s odvahou. A kouzelné na tom je, že až do roku 2023 zůstávaly pouze na papíře v notách, resp. několika živých záznamech. Až Milan Bátor sebral odvahu, vzal kytaru a na pár dnů se s Gangiho notami zavřel do ostravského studia Českého rozhlasu a skladby natočil.
I Beatles je nesmírně křehké album. Akustická kytara – na tomto místě je třeba pochválit perfektní zvuk, mimořádně plastický a chyby (pokud by tu nějaké byly) neodpouštějící – se tu proplétá mezi notoricky známými melodiemi i spíše zasutými poklady repertoáru liverpoolské čtveřice, nachází v nich nečekané nálady, barvy i atmosféry a prostě okouzluje. Málokdy narazím na desku, která by pro mě byla, omlouvám se za patos, tak esenciálně krásná. Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Je z toho cítit velká pokora ke Gangimu (Bátor už v roce 2020 vydal desetiskladbovou kolekci jeho prací) i k The Beatles samotným, ovšem bez dogmatismu. Je to totiž Bátor, kdo dal notám na papíře duši. A té je tu doopravdy hodně.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.