Glass music ve vaně pod proudem (Gone Girl)

Bylo to dokonalé manželství, ale v den pátého výročí svatby Amy Dunneová (Rosamund Pike) prostě zmizela. Zoufalý manžel Nick (Ben Affleck) převrací okolí naruby a organizuje pátrací akce, až padne podezření právě na něj. Je Nick oběť zločinu, nebo zrůda zodpovědná za smrt nevinné ženy?

Znovu platí, že čím méně člověk o příběhu ví, tím lépe. David Fincher přetavuje další knižní detektivku pro stříbrné plátno s precizností sobě vlastní. Scénář připravila sama autorka předlohy Gillian Flynn a příběh o manželství, partnerství a důvěře naplno využívá i skvělé herecké obsazení Úžasné Amy Rosamund Pike a Bena Afflecka jako rádoby nekňuby s nepěkným tajemstvím. Hudební kulisa hněte záhadnou atmosféru v mrazivé, lepivé těsto k jednomu z nejchutnějších pokrmů letošního podzimu.

Kontemplativní poloha The Ghost I-IV je zpět a dvojice Trent Reznor a Atticus Ross je nadále připravena experimentovat na pozadí obrazového média. Vše slouží snímku, ale zároveň je prodloužením původního konceptu „duchů“, a přestože se pohybujeme v té samé rovině, najdeme mnoho nového. Představte si prsty Trenta Reznora, které se v podmanivé sekvenci bříšky dotýkají vodní hladiny a stimulují tekutý povrch. Každý dotek vydá jiný zvuk a kruhy čeří vodu v lázni. V té se namáčí David Fincher. Představuje si zvukovou koncepci pro svůj nový snímek. Uklidňující smířlivou hudbu, masírující jak ušní lalůčky, tak třmínek a kovadlinku. Hudba místy zabodne jehlu do toho správného bodu, až celým tělem projede imaginární elektrický proud. Smutný klavír. Jako by symbolizoval zvadlou naději. Zneklidňující syntezátorové smyčky, cvakání kombinované s huhláním pozounu. Harfa, disharmonie, zkreslený obsazovací tón při vytáčení telefonu, mechanické zvuky chrastící kopírky s příměsí elektrické kytary a hraní na vodu, pořád tu zpropadenou vodu. Skleněná harmonika i téměř vangelisovské plochy vedou posluchače za ruku až k narušené dokonalosti. Místy nesnesitelný skřípot obnažuje třecí plochy každého manželství, kde to nejdůležitější není láska, ale přežití.

Fincher se sice s Reznorem sešel při natáčení videoklipu k The Perfect Drug (1995), režie Mark Romanek, poprvé ale spolupracovali až na jehelníčkovém klipu k Only (2005). Propast deseti let a šlo jen o dva dny práce - Nine Inch Nails tehdy pospíchali na turné. Někdy v té době naštěstí Mark Zuckerberg proklel svět výmyslem zvaným [thefacebook] a Fincher jako temp-track k filmu o něm (2010) použil právě skladby z Ghost. Propast dalších pěti let. Až tehdy se konečně zrodila spolupráce, řadící se po bok takových, jako byli Leone/Morricone nebo jsou Spielberg/Williams.

Po digitálních nerdech (Social Network) a zmrzlé gotičce (Muži, kteří nenávidí ženy) soustruží Reznor/Ross zvuk pro zdánlivě dokonalý manželský pár z předměstí. Netradiční? Pro ně určitě. Zmizelou však zároveň doprovází jejich nejtradičnější přístup k filmové hudbě jako takové. Práce s klasickými nástroji je patrnější a ještě působivější, když fasáda dokonalosti a pořádku slézá. Znovu disharmonie, jen tentokrát bojující s melancholií, falešným pocitem bezpečí a předvídatelností. Óda na ženu.