Harry McVeigh (White Lies): Lidi často špatně chápou naši hudbu

Londýnská skupina White Lies figuruje na scéně téměř patnáct let. Za tu dobu se zbavila zjednodušujících nálepek typu indie rock nebo revival Joy Divison a vydala se vlastní cestou. S frontmanem Harrym McVeighem jsme si povídali o loňské desce As I Try Not to Fall Apart, dopadech umělé inteligence na hudbu nebo proč bychom neměli letět na Mars.

Je to rok a půl od vydání desky As I Try Not to Fall Apart. Jak se na ni teď díváš?

Vzhledem k tomu, že mám pětiměsíčního kluka, tak se soustředím hlavně na něj, kapela šla trochu stranou. S deskou a turné k ní to šlo ale skvěle. Jsem hrdý na to, že jsme ji zvládli napsat uprostřed pandemie. Jednak zní dost jinak proti tomu, co jsme nahráli předtím, druhak jsme se během té doby změnili i my. Přece jen se blížíme tomu, že nám jako kapele bude patnáct let, což je trochu šílené.

Co se za ty roky změnilo?

Změnilo se toho hodně, nejvíc asi náš přístup k hudbě. I když seš v kapele tak dlouho, pořád se učíš něco nového. Není to něco, co tě někdo může naučit, musíš na to přijít sám koncertováním, nahráváním a psaním nové hudby. Sám cítím, jak jsme se každým novým albem posunuli jako muzikanti. Je skoro až nefér, jak se dneska průmysl rychle zbavuje nových kapel – první deska, úspěch, hotovo, nic dalšího je nečeká.

Chybí ti něco z doby vašich prvních desek?

Nadšení pro cestování a dobrodružství, to už nemám. Byly roky, kdy jsme byli na tour 300 dní z roku. Tohle kdyby mi dneska řekl manažer, tak říkám ne, do toho už znovu nejdu. Chybí mi hlavně ten pocit, že je všechno ještě před náma a je jen ve hvězdách, čeho můžeme dosáhnout. Jsem zpětně hrozně rád, že jsme do toho tehdy šli po hlavě, protože to je přesně ten důvod, proč jsme jako kapela pořád tu.

Podle tvých slov má být vaše hudba povzbuzující. Je As I Try Not to Fall Apart vaše nejpozitivnější deska?

Má v sobě určitě nejvíc popových prvků. Hlavně song As I Try to Not to Fall Apart. Tyhle elementy jsme se snažili dávat do většiny našich songů, ale lidi často špatně chápou naši hudbu. V textech je spousta temnoty a vypořádávají s vážnými problémy všedního života. My se je ale snažíme zaobalit do povznášející a povzbuzující muziky, abys mohl ty špatné věci ze sebe shodit, nechat je být. Právě o téhle kombinaci je naše hudba.

Jak si hledáš jako frontman vztah k textům, které píše baskytarista Charles Cave?

Charles je skvělý textař. Všechno, co píše, má nějaký význam, nejsou to jen prázdná slova. Vždycky jde o něco těžkého a hlubokého, k čemu se dá se zároveň lehce vztáhnout, takže pro mě je jednoduché najít v tom emoce. Samozřejmě občas na finální podobě textu musíme nějakou dobu pracovat, než najdeme verzi, kde do sebe všechno zapadne.

Pořád skládáte doma u jednoho z vás?

Dělali jsme to tak u každého předchozí alba, ale kvůli pandemii bylo všechno jinak, spoustu práce jsme museli udělat každý zvlášť. Až ve finále jsme se sešli u našeho producenta Eda Bullera, kde jsme dali všechno dohromady. Příště ale doufám, že to budeme dělat postaru. Pro mě je totiž hrozně důležité mít k věcem, které píšu, okamžitou zpětnou vazbu.

A uvažujete už o dalším albu?

Zatím na něm neděláme, ale přemýšlíme o něm. Hlavně nad tím, jak přistoupíme k nahrávání. Chtěli bysme už dopředu pracovat s tím, jak budou jednotlivé songy znít naživo. Všechny naše věci totiž zní tím líp, čím déle je hrajeme, takže na konci každého turné si říkám, škoda že to album nemůžeme nahrát až teď. Chtěl bych zachytit energii, jakou jsme měli u desky To Loose My Life…, když jsme před jeho nahráním nejdříve intenzivně koncertovali.

Dříve jsi říkal, že tvoje nejméně oblíbené album z vaší diskografie je Ritual. Pořád to platí?

Platí. Vůbec nelituju toho, že jsme tu desku natočili. Každá kapela si projde takovou zkušeností, kdy něco uspěchá, byli jsme hrozně mladí a měli se ještě hodně co učit. Je to výsledek toho, jací jsme byli. Zhruba jednou za dva roky si tu desku poslechnu a vždycky mě dokáže překvapit. Naposled mě dostaly písničky Peace & Quiet nebo The Power & The Glory. A je tu samozřejmě Bigger Than Us, naše největší stálice. Takže nejde o to, že bysme neměli rádi to album, spíš jde o chyby, které jsme tehdy dělali a nechceme je opakovat.

V rozhovorech se vás často ptají na věci spojené se lžemi. Zkusím to trochu jinak – máš strach z umělé inteligence a jejího dopadu na hudbu?

Teď je těžké cokoli předvídat. Podle mě se současná situace s AI dá přirovnat k začátkům internetu, to měla spousta lidí taky strach. Nakonec ale přinesl spoustu pozitiv a změnil život mnoha lidí k lepšímu. Už jsem si zkoušel hrát s ChatGPT a přijde mi to fascinující a děsivé zároveň. Ve vztahu k muzice si ale nejsem jistý, co všechno AI svede.

Myslíš, že lidský element zastoupit nedokáže?

Vždycky tam bude něco chybět. Hudba je něco tak komplexního… Vždyť ani my sami pořádně nevíme, jak funguje. Proč například určité zvuky spouští takovou reakci u emotivně založených lidí? Písničky jsou hlavně o emocích a vazbách k nim. Pro umělou inteligenci je nemožné tohle napodobit, protože takhle nedokáže přemýšlet. Hudba potřebuje lidský dotek, aby si k ní mohli najít pouto i další. Takže se nebojím, že by hudebníkům vzala práci úplně, spoustě z nich se to stane, řada povolání zanikne. Ale nakonec to může být k užitku, třeba nám AI díky tomu dá více času na věci, které bysme dělali mnohem raději.

Hodil by se váš song I Don’t Want to Go to Mars jakou soundtrack k dobrému sci-fi?

Když ten song vyšel, Netflix zrovna pustil ven film K zemi hleď!, který ukazuje, jak by vypadalo řešení změny klimatu, kdyby bylo řízeno jen bohatými lidmi. I Don’t Want to Go to Mars kritizuje přesně tenhle přístup. Proč se soustředit na Mars, když je nám tak vzdálený? I kdybysme se tam dostali, život by byl příšerný. Ten song se snaží říct, že bysme měli raději soustředit naši pozornost a energii na to, abysme udrželi tohle nádherné místo, kde žijeme, i pro budoucí generace.

Je důležité více než kdy dříve přinášet hudbou nějaká pozitivní sdělení?

Jedna z nejlepších věcí na muzice je to, že když se cítíš blbě nebo jsi na dně, hudba může být prostředek úniku. Nemusí tě udělat přímo šťastným, ale může ti dát prostor k oddechu a možnost nechat věci plynout. Hudba je v našich životech mnohem důležitější, než si často uvědomujeme. Dokáže dát lidi dohromady tak, jako to další formy umění neumí, na jedno místo, kde můžou všichni na chvíli zapomenout na problémy, které mají tam venku. Tohle je přesně to, proč hudbu miluju.

Hlavní motivace?

Pořád mě hrozně baví hrát živě. Všechno ostatní kolem je s věkem těžší a těžší, hlavně cestování, všechno dlouho trvá, pořád se budíš na jiných místech. Navíc teď s malým dítětem… není vůbec lehké ho opouštět. Ale samotné koncerty nejsou problém – ten pocit, kdy je dav fanoušků na tvojí straně, zpívá s tebou, ten je k nezaplacení.