Tellier vkládá důležitost do banalit, a naopak vážné věci mnohdy odkrývá jakoby náhodou. Myšlenky moc nerozvádí, nechává je viset ve vzduchu.
Vousatý týpek s vlající kšticí a tendencí posouvat synthpop 80. let ke kýči, to je Sébastien Tellier, francouzský hudebník, multiinstrumentalista a textař. Remaky vlastních songů můžou otevírat otázky ohledně vyčerpání kreativního potenciálu. Jenže deska Simple Mind ho samotného posouvá někam dál, do míst, kde oslovuje i ty, kteří zrovna v tomhle žánru nefrčí. Ubírá na přeexponovanosti kláves a možná i kvůli izolaci a absenci živého hraní jde tento exhibicionista víc k sobě a tím pádem i paradoxně blíž k publiku. Je minimalističtější a intenzivnější. Při poslechu se dá poměrně snadno zasnít a toulat v myšlenkách. Jestli je to všechno jen Tellierova retrospektiva, nebo jiná aranž toho, co už dávno existuje, je asi jedno, právě obnaženost a nově vzniklá intimita je to, co je na desce lákavé.
Přebal desky zdobí naivní výjev květinky rostoucí z Tellierovy hlavy a skoro to vypadá, že komu se podaří do téhle mozkovny skrze jeho tvorbu nahlédnout, má šanci se slušně pobavit. Slova mají více prostoru. Nadsázku a vtip střídají vážnější témata. A někdy trvá rozluštit, o co vlastně jde. A tak se například ve skladbě Divine docela zábavně rozpouští potenciál lovesongu v prosté touze po pivu Chivers.
Tellier vkládá důležitost do banalit, a naopak vážné věci mnohdy odkrývá jakoby náhodou. Myšlenky moc nerozvádí, nechává je viset ve vzduchu. Což se mu dobře daří v songu L'amour et la violence, kde se ptá a zároveň si sám odpovídá: „Řekni mi, co si myslíš o mém životě a mém dospívání? Mám rád lásku i násilí.“ Strohé vyjádření doplňuje jemnou až éterickou hudební atmosférou. K otázkám z mládí se vrací i v jemné fantazijní skladbě Comment revoir Oursinet. Použití akustické kytary je v kontextu Tellliera až překvapivé a pološeptaný vokál podpořený cinkáním a zvuky imitujícími noční krajinu, budí snově pohádkový dojem. Hledání Velké medvědice, procházky po noční obloze. Pod touto pohádkou se však skrývá jedinečný sexuální zážitek v poměrně nízkém věku. Fantazie.
Díky čitelnějším a jasnějším aranžím se najednou zdá, že Tellier je schopen zabalit jakékoliv téma do podoby lovesongu, kde šeptá, mazlí se se slovy, nebo šperkuje celek trianglem. Propojování protikladů a ochota nebát se patosu u Telliera funguje. Je to hranice krásy a kýče a ta možnost pohybovat se na obou stranách ho zdá se nesmírně baví. Myslí to vážně? Anebo nám chce namluvit, že se dá okouzlovat opravdu kdečím?
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.