Hryže a rozlévá se v žilách - Neko Case

Vzpomínáte, jak dobrodružné bylo v devadesátých letech vystopovat tuhle rusovlasou divošku ve změti proplétajících se cestiček mladých folkových a country písničkářů? Pro alternativu a freak nažhavence příliš tradicionalistická, pro tolik oblíbené gothic country optimistická a neďábelská, pro vyznavače velikánů americké pop country málo neonová a nablýskaná. A tak se stále ocitá ve škatulkách alternative nebo indie. Budiž.

Od původních ostřejších hran a rysů a od zvuku malého country komba (kontrabas, lapsteel, banjo, čtyřstrunná kytara) přechází postupně k produkčně pestřejší a monumentálnější podobě. Kouzlo neuchopitelné divoženky přirozeně vystřídala už na předešlém, povedeném a v diskografii naprosto nepřehlédnutelném albu Middle Cyclone. A v rafinovaném mixu velkých melodií, sem tam (c)hutného, zhuštěného soundu a skvělých vokálů pokračuje i na aktuálním albu s vychytanou stopáží (38:14) a nadstandardně dlouhým názvem: The Worse Things Get, the Harder I Fight, the Harder I Fight, the More I Love You.

Sound je hutný a na míru šitý. Ostatně mezi muzikanty na albu lze najít řadu těch, kteří Neko Case provází takřka od začátku: (steel) kytarista Jon Rauhouse vždy ctil jak tradiční zvuk, tak i množství netradičních hluků a zvukových barev, které co nejpřesněji doplní texty Neko Case, plné silných obrazů, bojovnosti a bolesti (Buď zdrávo, děvčátko, tak kým chceš být - král či jeho mazlíček? ... Volila bych krále, ale znamená to věčnou samotu bez utěšujících náručí matiček).

Na první poslech se vryjí ostřejší okamžiky, ne až tak časté v dřívější tvorbě (Wild Creatures, Man, Ragtime), které mají charakteristické znaky: pádící rytmus, rozpoznatelný, pevný, pronikavý jistý hlas, vokály věrných souputnic Kelly Hogan a Rachel Flotard, trojici proplétajících se elektrických kytar, živočišně tepající rytmiku, všudypřítomnou gradaci, záseky a stále vyšší otáčky. Jako ta nejlepší esence z bratrských The New Pornographers. A na druhé straně jsou klidné, tiše se rozvíjející písně (Night Still Comes, Calling Cards, Afraid). Dřívější entuziasmus a kouzlo okamžiku v aranžmá nahradil nadhled a estetická rafinovanost, propracovanost. Až po několikerém poslechu vám začnou vyvstávat drobné motivy a zvukové momentky, pro které byly využity nejrůznější nástroje: autoharfa, saxofony, cello, flétny, midi sax, melotron a vibrafon. Možná i díky bohaté pavučině zvuků nakonec patří opravdový vrchol atmosférické Nearly Midnight, Honolulu, vystavěné pouze na hlasech, jejich rozdílnosti a přirozené síle. Klenuté, uhrančivé, nebezpečné a krásné. Stejně jako obal s dominantní černou a rudou.

Hvězda Neko Case žhne stále jasněji. A naštěstí její záři nepřehlušují ostré estrádní reflektory a filtry podbízivosti. Natočila desku, která se rozvíjí až po několikerém poslechu, ale o to silněji hryže a rozlévá se v žilách.