Jako bychom (dnes) měli zemřít

Politická situace padesátých let minulého století se optikou dnešní generace jeví jako pravěk. Politické procesy, jež ovlivnily osudy mnoha lidí, jely na plné obrátky a pravdivá věta „o revolucích, které požírají vlastní děti“ se potvrzovala i u nás.

Symbolem komunistické zvůle padesátých let se stala politička (a matka) Milada Horáková, která spolu s dalšími nevinnými lidmi byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena k smrti. Mužským ekvivalentem by se dala označit osoba Heliodora Píky. Koho vybrat z nepřeberného množství „neznámých hrdinů“? Snad pozapomenutého faráře Josefa Toufara. Že je jeho jméno povědomé? Může to být způsobeno „angažovaným graffiti piecem“ od brněnského Tima, který nasadil ironickou korunu cynickému předvolebnímu heslu KSČM „S lidmi pro lidi“. Právě Toufarovu tvář Timo použil.

O městečku Číhošt na Vysočině a nevysvětlitelném úkazu v místním kostelíku, kterého si všimlo několik věřících při adventním kázání, jistá povědomost je. Stejně tak události následné – komunistická propaganda, jež pohnutí krucifixu zneužila k tažení proti víře a věřícím. Není pramenem onoho neustálého a nekončícího odsuzování a zesměšňování církve i tato událost?

Co si lze vybavit po vyřčení Toufarova jména? Nejasnou siluetu člověka v komži a ornátu? Miloši Doleželovi rozhodně nejde o obhajování církve nebo jejich představitelů, ani o adoraci umučeného faráře. Hledá odpověď na otázky: z jakých poměrů Toufar pocházel a jaký byl jeho život předtím, než byl cizí rukou ukončen? Doleželovou snahou je načrtnutí lidství, skromnosti a pevného charakteru člověka, který bez svého přičinění zkřížil cestu dějinám a mocipánům. Odhodlanost a touha splnit si svůj sen jsou jedny z vlastností, které Toufara charakterizují. Jak jinak si vysvětlit Toufarovu sveřepost, která spočívala v započetí gymnaziálních studií až v 26 letech, aby po složení maturitní zkoušky mohl pokračovat ve studiu biskupského semináře? Krom přezdívky „dědek“ mu pokročilejší studijní věk přinesl vícero nezapomenutelných příhod: „... školník ho v prvních dnech školního roku považoval za inspektora, rodiče si ho na gymnaziální chodbě pletli s kantorem...“ Pozdní studijní věk nebyl způsoben Toufarovým pohrdáním pedagogickými institucemi, ale nutností starat se a vypomáhat na statku rodičů: „... rád bych studoval, abych byl knězem. Je mi dvacet šest let. Dokud žil tatínek, nepřál tomu. Teď je už mrtev a má touha po kněžství trvá.“

Doležel snímá z faráře mučednickou auru. Zkompletováním detailů Toufarova života se nakonec zjevuje „řadový“ člověk z masa a kostí – i s lidskými nedostatky. Z průměrnosti vyčníval snad jen zvýšenou mírou nezištnosti, altruismu a oblíbeností mezi farníky. Probíhající kampaň zaměřená proti katolické církvi a pohyb půlmetrového oltářního kříže v průběhu adventního kázání byl už pouze roznětkou k nevyhnutelnému životnímu konci, jenž při pročítání stránek musel být nepředstavitelný. Číhošťský zázrak začala vyšetřovat StB a v rámci zmiňované proticírkevní kampaně měl farář sloužit jako prototyp podvodníka a manipulátora „svých“ věřících.

Doležel zaznamenal očitá svědectví, množství písemných a fotografických dokumentů je více než zajímavou exkurzí do literárně zhmotnělého života člověka, který se bez vlastního přičinění stal nedobrovolným mučedníkem. Kniha se v posledních etapách Toufarova života okrajově dotýká nejen útrap, jimž musel čelit, ale nabízí také nástin doby a charakterů „mlátiček“ a poskoků, o které se minulý režim opíral. Hledání pravdy nebylo prvořadé; doznání byla z podezřelých vymlacována takovým způsobem, že následkům nemohli uvěřit ani lékaři, kteří se mnohokráte neúspěšně snažili život trýzněných zachránit: „... viděla jsem, že má Toufar na celém těle velké krevní podlitiny, a bylo úplně jasné, že byl zmlácen asi takovým stylem, jako si pamatuji krevní podlitiny z koncentračního tábora.“

Je událost v Číhošti nevysvětlitelným jevem nebo provokací StB? Toufarův život je příběhem obyčejného člověka s tragickým koncem.