Jana Burkiewiczová: Co všem těm divokým tvorům necháváme?

Jana Burkiewiczová je autorkou choreografií k opeře Don Giovanni a muzikálům Mauglí nebo Quasimodo, pravidelně se taky podílí na přehlídkách Designbloku nebo předávání cen Czech Grand Design. Se svým souborem Burkicom od roku 2015 vytvářela úchvatná představení na pomezí současného tance a pohybového divadla, aktuálně je ovšem činnost souboru kvůli snížení státní grantové dotace pozastavena. 11. a 12. října v divadle La Fabrika můžete vidět reprízy aktuálního představení Burkicom Ostrov!, inspirovaného divokou přírodou nepřístupného ostrova uprostřed jednoho českého rybníka. V rozhovoru, který vznikl pro rozsáhlý otevírací článek říjnového Full Moonu věnovaného tanci (Full Moon #138 vychází v pondělí 10. října), choreografka poodkrývá svoje tvůrčí postupy a významy některých scén představení.

K tvorbě představení vás inspiroval skutečný ostrov, který se nachází uprostřed rybníka naproti vaší zahrady na Nymbursku. Co vás na něm ostrově zaujalo? Uvažovala jste o zvířatech a dalších tvorech, které ho obývají?

Léta jsem ten ostrov sledovala z dálky, a ačkoli je neprostupný, tak je bohatý na různé druhy zvířat, zejména ptactva. Moje zahrada je část přírody, která je okupována lidmi, stejně jako lesy, které se vykácí, aby vznikla další a další pole, nebo louky, na které se vysazuje furt něco nového. Ostrov je naproti tomu netknutá příroda. Je to svět sám o sobě. Stal se pro mě symbolem toho, co všem těm divokým tvorům necháváme. V představení jsem nechtěla příliš fantazírovat nad tím, kdo jsou jeho obyvatelé. Spíše jsem si zkusila představit složitou situaci, ve které jsou. Na malém území, utiskovaní nějakým jiným společenstvím, ne nutně lidským. Musí na tom území přežít.

Jak jste sbírala materiál pro scénář a choreografii? Čerpala jste fakta o přírodě a zvířatech z dokumentů?

Na ty koukám kontinuálně, protože mě baví. Zároveň jsem zjišťovala informace přímo o místě, kde se ostrov nachází, bavila jsem se s ornitology, kteří tam žijí a řeší místní ekosystém. Ten je poměrně vzácný, žije tam třeba dvě stě padesát druhů ptáků. Hejna ptáků a jejich až matematická práce s prostorem mě fascinují. Oni do sebe nikdy nenarazí, neskutečným způsobem přetvářejí prostor ve velmi krátkém čase. Vypadá to, že mezi sebou komunikují, ale my nevíme přesně jak. Proto jsem se rozhodla převést do pohybu strukturu ptačího hejna.

Zobrazit
6 fotografií

I ZVÍŘATA MAJÍ SVOJE PROBLÉMY

Jaké další motivy jste v představení ztvárnila?

Máme v něm scénu s mrtvolou, která otevírá téma potravy: způsob, jak tu potravu získat, boj o ní ve skupině. V další části jsem zkoumala skupinu a její tendence šikanovat outsidera. Zároveň taky vyjadřuje obecnou lidskou šikanu vůči zvířatům. Když zvíře udělá něco, co po něm chceme, odměníme ho za to a radujeme se z toho, že se nám podrobilo. Je to druh neúcty: my doopravdy nepotřebujeme, aby pejsci skákali po dvou nožičkách. Obecně jsem ovšem v představení nechtěla ukazovat konkrétní zvířátka. Chtěla jsem spíš přiblížit to, že i zvířata jsou bytosti, které mají svoje emoce a problémy, svoje radosti. Chtěla jsem divákovi ukázat menšinu těchto bytostí, která od nás není tak daleko.

Jak tyto nápady a motivy zapracováváte do pohybu? V rozhovoru pro Český rozhlas jste zmínila, že nejdřív jdete na sál s určitými představami a rozpracováváte pohyb ve vlastním těle.

Ano, nejdřív si vytvořím nějakou strukturu, ujistím se, že mám téma zpracované mentálně, pak začínám pracovat na fyzickém výrazu. Trávím hodiny na tanečním sále, kde se hodně hýbu, ale taky často sedím, hledám specifický pohybový slovník. Na sál jdu s vymyšlenými scénami, které budu potřebovat vyplnit. Neznamená to, že ve finále zůstane to, co jsem vymyslela na sále. Jde o to najít pohybové motivace, na kterých pak budu pracovat s tanečníky.

Jak vypadá vaše spolupráce se skupinou tanečníků?

Nejdřív si dlouho povídáme, o čem jsou jednotlivé scény. Pak předvedu svůj pohybový materiál, který oni přijmou a velmi důsledně se ho naučí. Pak ho společně rozvíjíme. Tanečníci jsou v tomto procesu velmi důležití, je důležitá jejich individualita. Záměrně si je občas vybírám tak, aby se zdálo, že nejsou úplně kompatibilní. Například věkově: někomu může být přes čtyřicet, jiný je těsně po dvacítce. Jsou tam lidi, kteří vychází více z technického backgroundu, až klasicky baletního, a jsou tam i lidi, kteří klasikou nikdy pořádně neprošli. Pak dlouho hledám, jak ti lidi ve skupině můžou spolu komunikovat.

Jak skládáte jednotlivé scény, které máte rozpracované s tanečníky?

Je to taková alchymie. Strukturu scén mám vymyšlenou od začátku, protože potřebuju vědět, odkud vycházím a kam směřuju. Zároveň vím, že do té struktury můžu kdykoliv zasáhnout. Do procesu tvorby zasahují tanečníci, kteří jsou velmi inspirativní, také do toho vstupují hudba, scénografie, světla. Každá z těchto složek dokáže projekt nesmírně posunout a mnohdy i převrátit jeho význam. Pak je otázka na mě a na dramaturga, jestli ten význam chceme udržet nebo posunout do překvapivých poloh, o kterých jsme na začátku nevěděli.

NENÍ POTŘEBA VŠE ZAPLNIT ZVUKEM

Představení Ostrov! je multimediální: hodně v něm pracujete s projekcemi, animacemi, zvuky a netypickým osvětlením. Jak jste do choreografie zapracovávala všechny tyto prvky?

Všechny části představení vznikaly najednou. Už při tvorbě jsem spolupracovala s kreativním týmem, což jsou architekt, tvůrci masek, animací, ilustrací. Na dramaturgii a scénáři jsem hodně spolupracovala s Jiřím Mackem a Tomášem Luňákem, který měl na starost animace a projekce. Hudbu od Jiřího Konvalinky (znáte z hudebních projektů Vložte kočku nebo Mutanti hledaj východisko, pozn. aut.) jsem měla připravenou předem, ale během tvorby představení jsme do ní hodně zasahovali a měnili ji. Spolupráce s Jiřím mi pomohla dotáhnout zvukovou složku téměř k dokonalosti a uvědomit si, že není potřeba celé představení zaplnit zvukem - často tam zní ticho nebo přirozené zvuky prostředí. Občas stačí umístit někam bednu, ze které bude puštěn zvuk pily, který jenom dokreslí dění na jevišti.

V představení vystupuje zpěvák Adam Pavlovčin, který loni zvítězil v televizní soutěži SuperStar. Jak se v něm ocitnul?

Oslovila jsem ho, ještě než jsme začali zkoušet. Pro Adama jsem měla speciální obraz v tomto představení. Na naší zahradě máme volavku, která neustále chodí kolem rybníka. Když jsem viděla Adama - s tou mystikou, kterou má, jak je vysoký, štíhlý, specifický -, říkala jsem si, že on je ta volavka, kterou já potřebuju. Divák to ale nemusí vědět, pro něj to může být jakákoliv bytost kroužící okolo.

Ostrov! je výjimečný tím, že v něm není divadelní kukátko: diváci sedí na speciální elevaci a dění se odehrává uprostřed nebo přímo mezi nimi. Proč jste se pro to rozhodla a jak to ovlivnilo vznik díla?

Cílem bylo, aby divák pocítil ostrov kolem sebe, ocitnul se na něm. Aby ty bytosti zažil a stal se na okamžik jednou z nich. Měli jsme štěstí, že nám dovolili zkoušet v La Fabrice a postavili dopředu elevaci, na které sedí diváci, takže jsme ji mohli rovnou zapracovat do choreografie. Kvůli zrušenému kukátku jsme museli jinak pracovat s projekcí, řešit, jak prostor dostatečně zaplnit, aby každý divák v každé úrovni byl součástí dění. Otázkou byl i zvuk: najednou jsme nemohli dát dvě bedny, které by vysílaly zvuk jedním směrem. I svícení bylo jiné: nesvítili jsme jenom na tanečníky, ale i na diváky a taky za ně, snažili jsme se nevnímat světlo zdrojově. A tak jsme zjistili, že prostor Ostrova vlastně nekončí a nezačíná.