Scházíme se v prostorném bytě v pražských Dejvicích u Doroty doma, nejsem tu poprvé, společně tvoříme hudební dvojici PoloMy. Z trouby začíná vonět pečené kuře, synův oběd a snad i trochu pro návštěvu. Čerstvě vyprané prádlo je třeba před rozhovorem pověsit, uvařit kávu, pohladit psa a začít s rozhovorem v kuchyni.
Přední česká skladatelka, violoncellistka a zpěvačka Dorota Barová, oceněná několika Anděli a cenami Jantar, je známá hlavně z kapely Tara Fuki. Hudebnice velkých pódií si nedokáže představit život bez scény v malých podnicích, a nedávno vydala třetí sólovou desku Píseň pro Mi. Scházíme se v prostorném bytě v pražských Dejvicích u Doroty doma, nejsem tu poprvé, společně tvoříme hudební dvojici PoloMy. Z trouby začíná vonět pečené kuře, synův oběd a snad i trochu pro návštěvu. Čerstvě vyprané prádlo je třeba před rozhovorem pověsit, uvařit kávu, pohladit psa a začít s rozhovorem v kuchyni.
Kromě samotné tvorby vyučuješ ještě violoncello v ZUŠ. Baví tě učení?
Hrozně moc. Děti jsou nepopsaný listy a zároveň nemají hranice. Nejzajímavější na tom je, jak ke každému dítěti musíš přistupovat individuálně. Nejenom co se týče talentu, ale i v komunikaci. Když se něco povede a ony z toho mají radost, je to ta největší odměna. Záleží mi, aby je to bavilo, jiný měřítko nemám. Sice odjíždím z hudebky unavená, ale spokojená. Pokud musím jet hrát, dětičky jsou smutné. Ale nahradím jim to.
Celý život se živíš muzikou a výukou?
Učení jsem vzala, protože že se rozpadly Tara Fuki, což byla hlavní kapela, která hrála dvacet tři let a živila mě. Čirou náhodou byl u mě kamarád a říkal, že jiná kamarádka cellistka shání někoho za sebe do hudebky. Přišlo to v pravý čas, a jsem za to nesmírně šťastná.
Miro Tóth je doma zejména na experimentální scéně, jeho žánrový rozptyl osciluje od ambientu, divokého free jazzu nebo industriálu až k opeře, kvůli které jsme se vlastně jednu květnovou neděli potkali. Na vyzvání festivalu NODO | Dny nové opery Ostrava připravil postapokalyptickou operu Bílá smrt.
S Terezou jsme si povídaly nejen o její debutové desce Místa/Krajiny, ale i o tom proč se jedná o dílo tak osobní, proč mělo vzniknout a jak je důležitá její spolupráce s producentem Martinem Evženem Kyšperským. Tématem bylo i putování po krajinách vlastní duše, odchod z divadelního prostředí a hledání nových perspektiv.
„Žádný jiný festival tolik nerozžije celé město, jako právě Regiony. Na každém kroku se něco děje, v programu si vybere opravdu každý a je to prostě osmidenní divadelní párty po celém Hradci.“
S muzikanty Hugem Weisnerem a Jakubem Maťkem z Gufrau si povídáme o jejich průlomovém albu Boyband a hitu Navždycky blázen, který jim přinesl čtyři miliony poslechů a výhru Ceny Anděl.
„Niekedy sa cítim ako starec, akoby som sa za každú cenu snažil držať minulosti. Vyzerá to skutočne tak, že attention span sa čoraz skracuje a umelci akoby prestali chcieť robiť konceptuálne veci," hovorí Genesis Owusu v rozhovore pred gigom na Rock for People.
Pri príležitosti tretieho albumu Yard Act sa rozprávam s frontmanom Jamesom Smithom, ktorý sa ku mne prihovára z pohodlia svojho londýnskeho gauča. O novom albume, kapitalizme, umení – od Marka Fishera po Eltona Johna.