Adéla Vondráková (Regiony): Miluju příběhy a chci je předávat divákům

Nová dramaturgyně Klicperova divadla Adéla Vondráková nám vypráví o tom, proč nechce „překopávat“ fungující scénu, jak se liší práce na festivalu a v kamenném divadle i proč letošní festival Regiony stojí na tématu dialogu. V rozhovoru popisuje, co ji na divadle fascinuje, na jaké inscenace se sama těší a čím festival dokáže rozehrát celý Hradec Králové.

Do Klicperova divadla jste přišla jako nová dramaturgyně, co pro vás byla první věc, kterou jste chtěla změnit?

Jeden z důvodů, proč jsem do Klicperova divadla nastoupila, byl ten, že je to skvělé divadlo, kam jsem sama ráda chodila. Neměla jsem proto potřebu se vůči předchozím sezónám výrazně vymezovat, ostatně i umělecké vedení Pavla Kheka a dramaturgyně Lenky Smrčkové zůstává nezměněné a já se k němu prostě připojuji. Nepřicházím tedy s touhou cokoliv radikálně překopat, spíš pokračovat ve stávajícím směřování a rozvíjet to nejlepší, co na Klicperáku je. 

Samozřejmě si nesu svá témata, zájmy, světonázor i divadelní a celkově kulturní vkus, ze kterých vycházím. Ale to není nic zvláštního, to dělá každý v divadle. Já osobně například miluju příběhy a chci je předávat divákům. Fascinuje mě, kolika různými prostředky lze vyprávět, jak málo stačí, aby příběh vznikl a emocionálně zapůsobil, jak lze příběh ohýbat, nazírat z různých úhlů a nově. Nesmírně mě baví hledat nové, současné příběhy a zároveň objevovat aktuální sdělení v těch klasických, o kterých si všichni myslí, že už je přece znají. A pro tohle všechno je Klicperovo divadlo jako stvořené. 

Jak se liší práce dramaturgyně v kamenném divadle a na festivalu?  

Jsou to dvě naprosto odlišné práce. Je to asi stejný rozdíl jako mezi psaním knihy a zařizováním knihovny. Samozřejmě jedno s druhým souvisí. Při psaní vlastní knihy i při zařizování knihovny dost pomůže, když má člověk načteno a ví, co dělá. Do obojího navíc člověk nutně propíše svou osobnost. Jako dramaturgyně divadla nejenom vybírám, jaké hry se dostanou na repertoár, ale také se pak podílím na jejich realizaci. Za každou inscenací stojí mnohaměsíční přípravy ještě před tím, než se začne zkoušet s herci na jevišti. Je to velmi tvůrčí práce plná nejrůznějších, pro mě velmi zábavných nástrah.

Festival je obdobně dlouhodobá práce, s úplně jinou kolekcí nástrah, které jsou mnohdy administrativní, akorát je pasivnější. Regiony mají být přehlídkou toho nejlepšího a nejzajímavějšího, co se dá na divadle v současnosti vidět, což obnáší spoustu zhlédnutých představení v průběhu roku a pečlivý výběr, co zařadit a co ne. Užívám si, že mě Regiony tak trochu divácky trénují, protože díky nim navštěvuji i představení, na která bych jinak asi nestíhala zajít. Náš divadelní svět je nesmírně bohatý, a snad takový i zůstane, takže v určitou chvíli si člověk musí vybrat. Já jsem například příliš nesledovala českou operní scénu, letos na Regionech ale komorní operu mít budeme.

Samozřejmě to nedělám sama. V rámci festivalu funguje šestičlenná dramaturgická rada (Barbora Hodonická, Natálie Stráčková Preslová, Tomáš Jarkovský, Martin Satoranský a Martin Macháček) a program vzniká po vzájemné dohodě. 

Regiony – Mezinárodní divadelní festival Hradec Králové

19/06 18:00 – 26/06Hradec Králové

Festival

• Festivaly

Festival

Festival letos nese téma Dialog, jak si ho máme představit v dramaturgii? 

V divadle je dialogů celá řada. Nejde jen o dialog postav na jevišti, ale třeba o dialog mezi jevištěm a hledištěm. Pro dramaturgii je dialog klíčový, protože dramaturgie je vlastně schopnost položit si správné otázky a správně si na ně odpovědět. Komu vyprávíme? Proč? Jak? O čem? Říkáme skutečně to, co si myslíme, že říkáme? V rámci festivalu je dialog všudypřítomný. Nejen proto, že se mimo jiné zaměřujeme na inscenace propojující různé divadelní či umělecké druhy a jde tedy o dialog uměleckých forem, ale festival je o zvýšeném setkávání tvůrců s diváky. O tom, že se na konci sezóny trochu setře propast mezi jevištěm a hledištěm a celý Hradec se promění v jednu kulturně-divadelní platformu plnou lidí, které divadlo ať už jakékoliv zajímá a chtějí ho zažít a sdílet.

Jaké představení z programu je pro vás osobně „srdcovka“ a proč?  

To je těžké říct, protože všechny prošly důsledným výběrem a každá inscenace má velmi dobrý důvod, proč se na programu objevuje. Snažíme se navíc vnímat i naše publikum a nabídnout jakousi ochutnávku z nejrůznějších divadelních oborů. Letošní program je proto opravdu různorodý a bohatý. Troufám si říct, že si z programu letos vybere opravdu každý. Máme lehké komediální tituly, inscenace pro náročného diváka, ty založené na skutečných příbězích či autentických výpovědích tvůrců, inscenace pro děti, rodiny, dospělé, činohru, loutky, alternativní divadelní tvary, hudební divadlo, pohybově taneční divadla, performance, koncerty. Prostě všechno.

Osobně se nesmírně těším na A Macbeth Song od španělského souboru La Perla, kde hrají pověstné tři čarodějnice členové britské cirkusově-punkové hudební skupiny The Tiger Lillies. A pak chci určitě stihnout i francouzské Péres/Otcové, což je taková intimní inscenace o povaze otcovství v dnešním světě. To je jedna z inscenací založených na autentických výpovědích a je to takové nebývale blízké dostaveníčko s dvěma performery na scéně. A samozřejmě budu trávit hodně času i u Divadla Drak, kde se prakticky pořád děje nějaká loutkářská radost. 

Ono se to tolik neví, ale Regiony, s tím, že prošly nějakým vývojem a pod různými hlavičkami, jsou největší divadelní přehlídkou u nás. K tomu se jistě váže adekvátní množství práce, což mě vede k otázce, jestli a do jaké míry zvládnete jezdit po dalších akcích, které jsou do jisté míry konkurenční, do jisté míry taky kontextové, nebo dokonce partnerské? Mám na mysli třeba olomouckou Divadelní floru, která je o měsíc dříve než Regiony… 

Regiony jsou opravdu největší a navíc mezinárodní. Jejich příprava trvá celoročně a v podstatě v momentě, kdy uzavřeme jednu práci pro aktuální ročník, začínáme ji obratem znova pro ročník nadcházející. Už teď se koukám po světě, kde co vzniká a postupně s kolegy začínáme oslovovat zahraniční soubory. V dramaturgické radě je nás šest a dohromady si myslím, že ty zásadní divadelní festivaly zpravidla pokryjeme. Nejezdíme tam ale přímo vybírat program pro Regiony, spíš se udržujeme divácky v kondici. Chceme mít přehled a zároveň se podívat, jak festival dělají jiní lidé jinde — dobré mechanismy převzít, těch horších se vyvarovat. Já třeba už roky pravidelně jezdím na festival do Plzně i na řadu loutkářských festivalů, další divadelní akce si pak ročník od ročníku různě střídám. A samozřejmě s kolegy objíždíme i české premiéry.

Na co byste nalákala někoho, kdo na Regionech ještě nikdy nebyl? 

Na atmosféru, která je opravdu jedinečná. Žádný jiný festival tolik nerozžije celé město jako právě Regiony. Na každém kroku se něco děje, v programu si vybere každý, je to prostě osmidenní divadelní párty po celém Hradci. Miluju tu otevřenost, všeobjímající radost z tvorby a kreativity, pohodu i to, jak je prakticky pořád odněkud slyšet smích a potlesk.