Kdo neměl „tetu“ mezi prodavačkami, na album jednoduše nedosáhl

Psal se rok 1971, československá společnost stála na prahu 70. let a zmítala se v normalizačním běsnění husákovsko-müllerovské kulturní doktríny, která nemilosrdně potlačovala jakékoliv nezávislé počínání na poli kultury. Hudební scéna ve znamení rockové svobodomyslnosti šedesátek zpívala svou labutí píseň.

Producent Hynek Žalčík, zaměstnanec Supraphonu, takřka za pět minut dvanáct prosadil s velkým úsilím do edičního plánu vydavatelství první album pražské rockové skupiny Flamengo. Původní záměr natočit album zpívané anglicky byl kategoricky zamítnut, a tak se pracovalo se zoufalou snahou najít vhodné české texty. Český básník Josef Kainar prošel sítem politických prověrek a jako předseda přípravného výboru Svazu spisovatelů se – coby milovník blues, jazzu a šansonu – jevil jako nevhodnější autor. Hynek Žalčík a zpěvák Vladimír Mišík jej navštívili na dobříšském zámku, kde nemocný básník žil, a pustili mu hrubé skici alba. Třebaže o generaci starší, bývalý hudebník Kainar se dokázal s tématem vyrovnat a napsal sedm vynikajících textů, které lze označit za derivát existenciální poezie. Koncem října 1971 Flamengo vstoupili do studia v Dejvicích poprvé a v březnu následujícího roku byl proces ukončen. Kainar se vydání nedožil, zemřel v listopadu 1971, ale jeho poslední literární opus ho ve světě československého rocku ukotvil natrvalo.

Kuře v hodinkách deklarovalo nejen vysokou muzikantskou úroveň a emocionální pěvecké výkony, ale také textovou kvalitu a výtečný zvuk Petra Kocfeldy a Jana Spáleného. Přestože v celkovém soundu Flamenga lze vypozorovat inspirace u zahraničních skupin (Colosseum, Santana, Jethro Tull), podařilo se jim udržet uměleckou nezávislost. Jako by Žalčík tušil, že žádné další album Flamenga už nebude, věnoval mu veškerou vydavatelskou energii.

Znovu se musím obdivovat instrumentálnímu běsnění saxofonisty, klarinetisty a flétnisty Jana Kubíka, výtečně seřízené rytmické jednotce bubeníka „Erna“ Šedivého a baskytaristy „Gumy“ Kulhánka, kytarovým partům univerzálního Pavla Fořta, dravosti vokalisty a varhaníka Ivana Khunta i výtečnému frázování hlavního zpěváka Vladimíra Mišíka. Významným způsobem desku poznamenali další jazzoví hosté, vibrafonista Karel Velebný a smyčcový orchestr Václava Hybše. Vedle Kainarem textovaných písní slyšíme emocionálně vygradovanou skladbu Stále dál, kterou na Žalčíkův text nazpíval svým dramatickým vokálem Ivan Khunt a vytvořil tak patrně nejryzejší klasickou rockovou skladbu v české historii. Fascinujícím způsobem Mišíkem interpretovaná píseň Rám příštích obrazů znamenala jeden z dalších vrcholů alba, stejně jako podmanivá balada Já a dým s amplifikovaným saxofonem přes wah wah pedál, strhující Kuře v hodinkách, kontemplativní Pár století, agresivně hutné Jenom láska ví kam nebo Doky, vlaky, hlad a boty...

Kuře v hodinkách bylo k dostání pouze na objednací lístky a na pultech obchodů se dlouho neohřálo. Kdo neměl „tetu“ mezi prodavačkami, na album jednoduše nedosáhl. Bylo okamžitě rozebráno a žádná reedice se nekonala, protože Šedivý, Khunt a Kubík emigrovali do zahraničí – pádný důvod nechat odplout Kuře v hodinkách do zapomnění. Nahrávka se dočkala triumfálního návratu až v roce 1990 a v remasterované verzi s graficky zajímavým bookletem o osm let později.

„Nevadí mi stěny dešťů, ať padám do hrobů. Nevadí, že slepnu v mlhách, já jenom jdu a jdu. O vodu se dělím s hady, ve vlasech mívám sůl. Peklem jdu a eldorády, moře jsem obeplul. Umřel jsem a narodil se, z démantů křesal sen...“ Cítíte to i po těch čtyřiceti letech?