Když bozi zestárnou (Těžké duše)

Onehdy jsem se v naší firemní knihovně pídil po knižní produkci Ivy Hadj Moussa, kterou jsem do té doby znal jen jako autorku insitních kreslených vtipů z facebookové stránky Iva k smíchu. Knihovník mi vytáhl z regálu úzkou knížku s názvem Fejetony do kabelky. Svazeček vyšel v roce 2021 jako příloha lifestylového časopisu Glanc a Hadj Moussa v něm sdílí prostor s tuctem autorů a autorek, mezi nimiž jsou např. herečky Jitka Asterová, Iva Pazderková či Marie Doležalová.

Jde přesně o ten druh spotřební literatury, jaký byste z výše uvedeného popisu čekali. Román Těžké duše sice láká na ponor do hlubších vod, tento příslib ale zůstává pohříchu nenaplněný. Klíčovým problémem se jeví být odfláklá konstrukce ústředního hrdiny, jehož duševní obzor shrnuje podtitul O čem sní stárnoucí bílí muži.

Čerstvý padesátník Johanes je chodící sbírkou klišé, která se na takto vágně definovanou postavu dají nalepit. Kdysi byl jeho život barevnější, teď se však smrskl na vykonávání podřadné práce vyklízeče pozůstalostí, starost o dospívající dceru, kterou má s bývalou ženou ve střídavé péči, a hospodského mudrování se skupinou přátel. Tématem posledně jmenované činnosti jsou prakticky výlučně sociokulturní změny, kterým „stárnoucí bílí muži“ nerozumí, a jejich pivní dýchánky tak působí jako svého druhu podpůrná terapeutická skupina přeživších lepších časů.

Ty zahrnují i společné působení v metalové kapele Heavy Gods, kterou se Johanes a spol. rozhodnou vzkřísit pod lehce obměněným názvem Heavy Souls – z někdejších mladistvých bohů už zbyly jen životem obtěžkané duše. Hadj Moussa tu do knihy promítá svou vlastní zálibu v tvrdé kytarové hudbě, což skýtá literární příležitost k nejednomu zajímavému subkulturnímu exkurzu. Zde se však autorčina konstrukce prostředí silně rozchází s realitou, čímž své literární snažení zásadně podkopává.

Na první koncert obnovené kapely tak hudebníci přijíždějí nesmyslně pozdě a tím pádem nedojde ani na zvukovou zkoušku. Na jiném místě si člen kapely stěžuje, že jeho stárnoucí prostata nezvládne devadesátiminutový koncertní zápřah. Nabízí se otázka, kolikrát za život zažila autorka tak dlouhé metalové vystoupení (nota bene, když mají Heavy Souls v té době v repertoáru nějaký pět šest skladeb).

Nedůslednost ostatně prosakuje celou knihou, čímž se vracíme k v úvodu zmíněným nedostatkům na poli postavotvorby – Johanes je vykreslený jako příslušník nižší střední třídy, což by s sebou mělo nést i specifický projev. Hadj Moussa se však takovými detaily nezatěžuje a na úroveň svého hrdiny se odmítá snížit. Nechává ho klidně citovat Goetha a víceméně neironicky používat výrazy jako environmentální žal, sociální fóbie či sexuální predátor.

Autorka se evidentně chytila do pasti, když si jako vyprávěcí mód zvolila ich-formu. Ta je sice čtenářsky vděčná, na spisovatele však klade značné nároky spočívající především v potlačení vlastního ega. Jedině tak může vzniknout skutečně autentická, autora přesahující postava, autenticita je ovšem v Těžkých duších nedostatkové zboží. Dá se sice předpokládat, že má Hadj Moussa ze své vlastní terapeutické praxe leccos odposloucháno, bohužel se jí ale tyto impulzy nedaří přetavit v uvěřitelnou psychologii postav.

Čímž se dostáváme k největší zhůvěřilosti, která z knihy činí obdobu Vieweghova psaní z pohledu ženských postav, jen v opačném gardu – Johanesovy úvahy o sexu a tělesnosti mají potenciál zlidovět stejně jako bardův popis proměny v bývalou manželku. Hrdinova posedlost ženami nenosícími podprsenky je ještě celkem pochopitelná, u jeho rozjímání nad libými pocity navozenými tlakem kytary na přirození má ale člověk pocit, že se stal obětí kolosálního nakladatelského pranku.

Když si po sobě pročítám poznámky k této recenzi, narážím opakovaně na slovo „banální“. Ano, Těžké duše jsou veskrze banální knihou, která selhává na mnoha frontách. Po stylistické stránce je sice napsána velmi obratně, po jejím dočtení ale zůstává ve vzduchu viset velké PROČ?