Civilně hermafroditní video Paradise vypustil/a Antony aka Anohni.
Máte problémy s genderem. Kdo ne? Doba je složitá a možná bude hůř. Muž už není muž ani žena není žena? Kdo tedy? Transgenderové dilema bortí dogma o strnulosti vžitých rolí. Pohlaví už zdaleka není jediným ústředním středobodem vesmíru a falus není primární výsadou mužského plémě, jak se vyučovalo ještě za dob Freudovy psychoanalýzy. Na věci nic nemění ani Trumpova obarvená macho přehazovačka. Buď si, kým chceš být, jen nepadni do rukou homofobům nebo militantním islamistům. Tyto i jiné věci nadhazuje k zamyšlení v novém civilně hermafroditním videu Paradise opět skvělý/á Antony Hegarty nebo chcete-li Anohni. Zároveň je i pilotním songem z jeho/jejího stejnojmenného EP.
Slova jako autenticita hubnou, když člověk vidí, kolik neautentické práce stojí její udržování. Ještě těžší je se vypořádat se s mizící jistotou, že kdokoliv, kdo se na obrazovkách objeví, je hmatatelná osoba...
Praha, O2 arena. Hubený vousatý muž se šedivými vlasy stojí na židli. V rukou housle, cele se oddává hudbě, kterou hraje, zaklání se, svíjí se, div že se ze svého vratkého piedestalu nezřítí. Vrcholí koncert Nicka Cavea & The Bad Seeds k desce Wild God. Vzpomínky, které mi vytanou na mysli při vyslovení jména Warren Ellis. Jsou pravdivé?
„Nechte svět za plotem!“ láká plechový reklamní banner ke vstupu do zahrady Galerie Villy Pellé nedaleko stanice Hradčanská. Poutač vyzývající ke vstupu do bezpečné galerijní zóny souzní s hlavním tématem výstavy, kterým je už z jejího názvu The Rest Interval zřetelný odpočinek.
Dnes je The Forest poznámkou pod čarami, na kterých tančí Byrneovy ceněné soundtracky i sólovky jako The Catherine Wheel, oscarový Poslední císař, Look Into the Eyeball nebo American Utopia.
Nejde o vyčerpávajícího průvodce ani analytický rozbor každé položky, spíš o intuitivní mapu vlivů, nálad a momentů, které ho inspirují. Guilty pleasure!
Má lidstvo ještě naději? Dokud existují místa jako rakouský Donaufestival, tak ano.